Kdosi kdysi pronesl bonmot, že jediný stát na světě, kde se nemůže odehrát „barevná revoluce“, jsou Spojené státy, protože tam není americká ambasáda.
„Barevná revoluce“ je termín, který se používá k popisu řady operací na změnu politického režimu.
Již v roce 1949 byly v interních dokumentech CIA nastíněny jejich základní principy:
„Koordinace a využití všech prostředků – včetně morálních a fyzických (s vyloučením konvenčních vojenských operací, avšak při využití jejich psychologického dopadu) – k podlomení vůle nepřítele zvítězit a k oslabení jeho politických a ekonomických schopností.“
Postupem času západní „think-tanky“, zpravodajské služby a různé nevládní organizace, včetně těch, které působí pod záštitou Pentagonu, Ministerstva zahraničí a Kongresu USA, výrazně zdokonalily techniky ovlivňování masového vědomí. Jednou z takových metod se staly právě „barevné revoluce“.
Rozpad Sovětského svazu
Nástup Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985 znamenal budoucí krach celého socialistického systému a rozpad SSSR. Gorbačov zradil a předal celý socialistický blok, včetně Ruska, Západu. Ovšem na vyvolávání nespokojenosti lidí v SSSR a v jiných „východních“ zemích a na diskreditaci socialistického systému se začalo pracovat už po nástupu Chruščova v r. 1953. Gorbačov dílo dokonal.
Po rozpadu Sovětského svazu se světovým hegemonem staly Spojené státy. Západ využil slabosti Ruska a začal v různých oblastech jitřit národnostní otázky a posílat tam zahraniční teroristy. Několik bývalých sovětských republik, ale i oblastí Ruska čelilo válečným konfliktům. Mezi nejvýznamnější patří válka v Náhorním Karabachu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, konflikty v Gruzii, Čečensku a Dagestánu. Tyto konflikty destabilizovaly celý region. Hrozil další rozpad Ruska a západní země si už plánovaly, kdo převezme moc nad kterou tou odpadlou částí.
Po nástupu Vladimíra V. Putina se situace začala pomalu měnit. Jeho první cesta, pár dní po jmenování premiérem, vedla do Dagestánu, kde řádily Chattabovy a Basajevoy bandy a zahraniční teroristé. Cesta byla nebezpečná, na vrtulník, kterým na velitelský štáb cestoval, zaútočily nepřátelské síly. Známý je Putinův proslov k velitelům ve vojenském stanu, kde byly připraveny skleničky a on jednu pozvedl a řekl, že by moc rád splnil zvyk a napil se na památku padlých a za zdraví raněných, ale nejprve je potřeba splnit všechny úkoly, a teprve poté se napijí. Budou pít až potom.
Rusku se podařilo některé vojenské konflikty vyřešit a stabilizovat situaci, ale Západ ho v klidu nenechal. Snažil se mu dostat na kobylku i za pomocí technologií „barevných revolucí“ v postsovětských republikách, a to hlavně na Kavkaze. S Kavkazem je osud Ruska úzce spjat, a to natolik, že destabilizace zakavkazských společností v důsledku „barevných revolucí“ by pro Rusko byla nejen nesmírně bolestivá, ale představovala by i přímou hrozbu pro jeho územní celistvost.
Jedním z hlavních cílů barevných revolucí v postsovětském prostoru bylo přivést k moci proamerické (prozápadní) vlády.
Než se pustíme do přehledu zemí v postsovětském prostoru, je třeba připomenout málo známou tzv. „buldozerovou revoluci“, která se odehrála v Svazové republice Jugoslávie ( v roce 2000 ji tvořily Srbsko a Černá hora).
2000: „Buldozerová revoluce“ v Svazové republice Jugoslávie
Na jaře 1999 byla Svazová republika Jugoslávie cílem leteckých útoků ze strany Severoatlantické aliance.
V září 2000 se v zemi konaly předčasné prezidentské volby. Hlavními soupeři byli úřadující prezident Slobodan Milošević a představitel tzv.„demokratické opozice“ Vojislav Koštunica. Jelikož ani jeden z kandidátů nezískal podle volební komise potřebný minimální počet hlasů, bylo vyhlášeno druhé kolo voleb. Koštunica však tento postup odmítl akceptovat s tvrzením, že došlo k volebním podvodům.
V zemi vypukly masové protesty a nepokoje. Tisíce lidí podporujících „demokratickou opozici“ ochromily život v Bělehradě. Následovaly střety s bezpečnostními složkami, které konflikt dále vyhrotily. Demonstranti obsadili budovu parlamentu a následně i televizní centrum. Vzhledem k tomu, že k proražení obvodového plotu byl použit buldozer, vešlo toto povstání ve známost jako „buldozerová revoluce“.
Nepokojům v ulicích předcházelo tajné školení skupiny studentů bělehradské univerzity vedené studentskou skupinou nazvanou Otpor! (Odpor!) nadací amerického ministerstvo zahraničí NED (Národní nadací pro demokracii) a vybranými agenty CIA.
O srbských událostech Washington Post napsal:
„Konzultanti financovaní USA hráli zásadní roli v zákulisí prakticky ve všech aspektech protikampaně, prováděli sledovací průzkumy, vyškolili tisíce opozičních aktivistů a pomáhali organizovat životně důležitý počet paralelních hlasů. Američtí daňoví poplatníci zaplatili za 5 000 plechovek barvy, kterou používali studentští aktivisté, aby nastříkali graffiti na zdech napříč Srbskem proti Miloševičovi.“
Milošević nebyl schopen konflikt potlačit a 6. října 2000 odstoupil. V prosinci se v Jugoslávii konaly parlamentní volby, které vynesly k moci „demokratické síly“, a novým (a posledním) prezidentem Jugoslávie se stal Koštunica.
2003: „Růžová revoluce (revoluce růží)“ v Gruzii
V r. 2003 zemi vedl Eduard Ševardnadze, který v letech 1985–1990 působil jako ministr zahraničí SSSR. V roce 1995 byl zvolen gruzínským prezidentem a v roce 2000 byl do této funkce zvolen na druhé funkční období.
Protesty vypukly v důsledku nesouhlasu s výsledky parlamentních voleb konaných 2. listopadu 2003. Předběžné výsledky sčítání hlasů ukazovaly, že vede Ševardnadzeho politický blok „Za novou Gruzii“. Opozice, v jejímž čele stál Michail Saakašvili, prohlásila, že výsledky voleb byly zfalšovány a požadovala Ševardnadzeho odstoupení.
Během prezidentova projevu k nově zvolenému parlamentu do budovy vtrhl dav demonstrantů s růžemi v rukou a donutil Ševardnadzeho uprchnout. Zatímco Ševardnadze opouštěl sál v doprovodu své ochranky, Saakašvili se svými příznivci vystoupil na stůl předsednictva a prohlásil se novým prezidentem.
Masové protesty za účasti tisíců lidí a nevládních organizací pokračovaly několik týdnů. Ševardnadze vyhlásil výjimečný stav a pokusil se získat podporu armády, ta se však za něj nepostavila. 23. listopadu, po jednání se zástupci opozice, rezignoval. Předčasné prezidentské volby se konaly v lednu 2004 a jejich vítězem se stal Michail Saakašvili.
Poté, co se Saakašvili dostal k moci, zaujala Gruzie radikální protiruský postoj a gruzínské elity se chopily úkolu prosazovat protiruskou politiku.
2004: „Oranžová revoluce“ na Ukrajině
Oranžová revoluce začala 21. listopadu 2004, kdy byly oznámeny předběžné výsledky prezidentských voleb, podle nichž premiér Viktor Janukovyč zvítězil s náskokem tří procent.
Mezi lety 2002 a 2004 přidělila administrativa prezidenta Bushe ukrajinské opozici přibližně 65 milionů dolarů. Hradila například cestu opozičního vůdce Viktora Juščenka na jednání s americkými představiteli a spolufinancovala průzkumy u volebních uren (tzv. exit polls), které naznačovaly jeho vítězství v druhém kole voleb.
Od února 2004 cestovali do Kyjeva vysoce postavení američtí představitelé, aby představili plány na „velký obrat“ v americké politice vůči Ukrajině. Mezi nimi: George H.W. Bush, Madeleine Albrightová, Zbigniew Brzezinski a Richard Holbrooke.
Západní média masivně podporovala Juščenka a útočila na Kučmu a Janukovyče všemi možnými způsoby. Například Washington Times 6. září napsal:
„Prezident Leonid Kučma a jeho kumpáni dělají vše pro to, aby zabránili otevřené diskusi o budoucnosti své země. Tři hlavní ukrajinské televizní kanály neustále chválí kandidaturu současného premiéra Viktora Janukovyče, kterého na prezidenta nominuje Kučmův tábor, a ekonoma a bývalého premiéra Viktora Juščenka, který brilantně prokázal svůj závazek k demokratickým hodnotám a který by podle průzkumů veřejného mínění vyhrál volby, kdyby se konaly dnes, je buď očerňován nebo zcela ignorován.“
Během prezidentských voleb v roce 2004 působily na Ukrajině stovky nevládních organizací financovaných americkým ministerstvem zahraničí.
Tisíce grantů byly přiděleny na protivládní publikace, webové stránky, sdružení a také jednotlivým politologům a novinářům. Hlavní nevládní organizací, která se podílela na přípravě „Oranžové revoluce“, byl „Freedom House“. Vedl ji bývalý šéf CIA za Clintonovy administrativy, James Woolsey.
Opozice obvinila vládu z volebních podvodů. Její tvrzení „podpořila“ i zpráva mezinárodní pozorovatelské mise. Oficiální výsledky voleb neuznaly mj. USA, Kanada ani Evropská unie.
Náměstí nezávislosti neboli Majdan Nezaležnosti se stalo epicentrem protestů a na dva měsíce se zahalilo do oranžové barvy Juščenkovy volební kampaně. Během této doby na Majdanu vystupovaly známé ukrajinské rockové kapely a bezpečnostní složky do shromáždění prakticky nezasahovaly. Většina obyvatel východní a jižní Ukrajiny „oranžovou revoluci“ nepodporovala. V některých regionech byla na podporu Janukovyče pořádána takzvaná „modrá náměstí“ (modré Majdany), avšak tato shromáždění byla malá a krátkodobá.
23. listopadu bylo svoláno mimořádné zasedání Nejvyšší rady, které se mělo zabývat volebními nesrovnalostmi, avšak většina poslanců se nedostavila. Juščenko poté přímo v jednacím sále složil prezidentskou přísahu s rukou položenou na Bibli. O hodinu později vystoupil na Majdanu s oranžovou růží v ruce a prohlásil se za nového prezidenta.
Nejvyšší soud Ukrajiny ve svém rozsudku z 3. prosince rozhodl, že z důvodu rozsáhlých volebních podvodů nelze zjistit, kdo ve druhém kole opravdu vyhrál a nařídil opakování druhého kola na 26. prosince. Výsledkem bylo vítězství Juščenka. Viktor Janukovyč se odvolal k nejvyššímu soudu, ale stížnost byla zamítnuta.
2005: „Tulipánová revoluce“ v Kyrgyzstánu
„Tulipánová revoluce“ vypukla v Kyrgyzstánu v březnu 2005. V zemi se konaly parlamentní volby, v nichž provládní a neutrální strany získaly absolutní většinu hlasů. „Pozorovatelé“ upozorňovali na to, že voliči byli ve volebních místnostech upláceni a pod vlivem alkoholu naváděni k hlasování v zájmu určitých skupin.
Kyrgyzská opozice začala protestovat již šest měsíců před volbami, a to v reakci na záměr úřadujícího prezidenta Askara Akajeva ucházet se v roce 2005 o čtvrté funkční období.
Pár dní po druhém kole voleb vypukly v několika městech protivládní demonstrace a objevila se zpráva o několika mrtvých demonstrantech, která se potom nepotvrdila, ale svůj účel splnila. Vyvrcholení proběhlo 24. března útokem demonstrantů na vládní palác v Biškeku, který se Akajevovi podařilo opustit na poslední chvíli. 5. dubna pak uprchl do Ruska. Do funkce úřadujícího prezidenta byl jmenován jeden z vůdců opozice Kurmanbek Bakijev.
V roce 2010 tam proběhla nová revoluce. Během protestů zemřelo více než osmdesát lidí. Kurmanbek Bakijev uprchl a přechodnou prezidentkou se stala Roza Otunbajevová.
2005: Pokus o „barevnou revoluci“ v Uzbekistánu
V noci z 12. na 13. května 2005 zaútočila skupina ozbrojenců, kteří překročili hranici do Uzbekistánu ze sousedního Kyrgyzstánu, na stanice dopravní policie v uzbeckém městě Andižan a zmocnila se zbraní. Současně byl zahájen útok na místní velitelství Služby národní bezpečnosti. Další skupina vtrhla do andižanské věznice a osvobodila několik set vězňů. Téhož rána tatáž ozbrojená skupina obsadila budovu krajské správy. Tyto akce si vyžádaly životy policistů a příslušníků armády a několik představitelů úřadů bylo vzato jako rukojmí. Lidé se začali shromažďovat na centrálním náměstí a zaznívala protivládní hesla. Ukázalo se, že nepokoje zorganizovala skupina „Akramija“, během akce bylo osvobozeno třiadvacet jejích významných členů, kteří byli předtím souzeni. Poté, co selhaly pokusy o vyjednávání s ozbrojenou skupinou, uzbecká armáda náměstí i protestující zablokovala. Večer 13. května vypukla prudká přestřelka. Části davu se podařilo blokádou prorazit, přičemž utrpěli těžké ztráty, a zamířit ke kyrgyzským hranicím. Do 14. května úřady plně obnovily nad Andižanem kontrolu. Podle oficiálních údajů zahynulo celkem 189 osob, včetně několika desítek příslušníků státních složek. Neoficiální odhady uvádějí počet obětí kolem 800. Přibližně 500 lidí překročilo státní hranici mezi oběma republikami.
Přesně o pět měsíců později – 13. října 2005 (během ramadánu) – zahájilo ve městě Nalčik, metropoli severokavkazské republiky Kabardsko-Balkarsko (součásti Ruska), zhruba 200 ozbrojených radikálů z kabardsko-balkarského džamáátu koordinované útoky na několik cílů: policejní stanice, velitelství bezpečnostních složek a vazební věznici. Útočníci operovali ve skupinách po 8 až 10 lidech. Útoky však selhaly a úřady útočníky úspěšně odrazily. V důsledku toho bylo 95 útočníků zabito, 70 zatčeno a 21 zařazeno na seznam celostátně hledaných osob. Oficiální statistiky rovněž uvádějí smrt 33 policistů a 12 civilistů.
2006: Pokus o „Chrpovou revoluci“ v Bělorusku.
Pokus o vyvolání „barevné revoluce“ v Bělorusku proběhl již v roce 2001; opozici se však tehdy nepodařilo zopakovat scénář „volební revoluce“, jaký byl k vidění jinde. Většina obyvatelstva podporovala politiku prezidenta Alexandra Lukašenka a nebyla ochotna účastnit se masových protestů.
Roku 2004 se konalo celostátní referendum, díky němuž se mohl Lukašenko znovu ucházet o prezidentský mandát.
Další prezidentské volby byly naplánovány na 19. března 2006 – tedy o čtyři měsíce dříve, než se původně očekávalo. Tento krok umožnil úřadům dosáhnout dvou cílů současně: narušit přípravy opozičních sil a jejich západních podporovatelů na aktivní fázi střetu s režimem a svou roli sehrálo i chladnější počasí (brzké jaro v Minsku je pro pouliční shromáždění a demonstrace mnohem méně příznivé než letní období). Celkem se zaregistrovalo osm iniciativních skupin, avšak pouze čtyři shromáždily potřebný počet podpisů voličů. Kandidáty, kteří se nakonec voleb zúčastnili, byli úřadující prezident A. Lukašenko, předseda Liberálně demokratické strany S. Gajdukevič, předseda Sociálně demokratické strany A. Kazulin a lídr opoziční koalice A. Milinkevič.
Hlavní fáze hlasování v prezidentských volbách v Běloruské republice začala 19. března 2006. V noci na 20. března oznámila Ústřední volební komise Běloruské republiky výsledky po sečtení všech hlasů, podle nichž získal A. Lukašenko 83 % hlasů. Po vzoru svých „protějšků“ z Gruzie, Ukrajiny a Kyrgyzstánu odmítli opoziční lídři uznat vítězství úřadujícího prezidenta. Představitelé opozice, kteří režim obvinili z falšování voleb, zmobilizovali několik tisíc lidí – především mladých lidí organizovaných hnutím „Zubr“ – k shromáždění na Říjnovém náměstí v centru Minsku (odhady počtu účastníků dosahovaly podle nejoptimističtějších údajů opozice až 20 000, přičemž hlavní město má zhruba 2 miliony obyvatel) a pokusili se tam zřídit stanový tábor po vzoru ukrajinského „Majdanu“.
22. března 2006 zorganizovala policie pro novináře prohlídku střechy Paláce republiky, aby se na vlastní oči mohli přesvědčit o rozsahu protestu – ten tvořilo 19 stanů rozbitých na Říjnovém náměstí (některé sloužily jako sklad potravin a teplého oblečení) a zhruba stovka demonstrantů.
Po třech dnech pak běloruská pořádková policie (OMON) rozehnala demonstraci na podporu aktivistů z „Majdanu“, odstranila stanový tábor a zatkla jeho vůdce i opozičního kandidáta A. Kazulina.
2008: Pokus o „barevnou revoluci“ v Arménii
Rozpad SSSR přetrhal hospodářské vazby a vedl k uzavření většiny podniků. Arménie navíc čelila téměř úplné blokádě v důsledku konfliktu o Náhorní Karabach: Ázerbájdžán a Turecko uzavřely své hranice, zatímco občanské války v Abcházii a Jižní Osetii prakticky znemožnily dopravní spojení s Ruskem přes Gruzii. Ekonomika se hroutila. Docházelo k vážným výpadkům v zásobování potravinami, elektřinou a základním zbožím.
Během několika let z Arménie emigrovalo více než půl milionu občanů – což je ohromující číslo pro zemi s 3,5 miliony obyvatel. První funkční období prezidenta Levona Ter-Petrosjana (1991–1996) je označováno jako „temná léta“.
V letech 1998–2008 se socioekonomická situace v Arménii stabilizovala a životní úroveň oproti „temným letům“ na začátku 90. let vzrostla. Zejména v hlavním městě vznikla početná nová střední třída, orientovaná na západní hodnoty a kulturu. Ve stejném období poněkud „ochladl“ postoj Jerevanu k Náhornímu Karabachu a celkově oslabila pozice „válečné strany“.
Západní stratégové se následně rozhodli v Arménii uplatnit scénář „barevné revoluce“. Pokus o ni proběhl na přelomu února a března 2008 a opíral se o „Arménské národní hnutí“ v čele s Ter-Petrosjanem i o tu část politické scény, která byla nakloněna USA. Klasický scénář demonstrací lidí „nespokojených“ s výsledky prezidentských voleb však selhal. Po devíti dnech protestů v hlavním městě, kdy protestující začali stavět barikády, bylo zapáleno několik policejních vozidel a autobusů, byl vyhlášen stav nouze; Levon Ter-Petrosyan se ocitl v domácím vězení a vyzval lid k ukončení protestů.
Po nezdařeném převratu v Arménii byl učiněn pokus vytlačit Rusko z regionu prostřednictvím gruzínské provokace v Jižní Osetii, která začala v první den Olympijských her v Pekingu. Tento plán však rovněž selhal.
Gruzie nakonec při vyjednávání o příměří využila francouzského zprostředkování. Západu tak zbývala pouze diplomatická cesta, jak v regionu zajistit svou oficiální přítomnost. Zrádný „plán Medveděv-Sarkozy“ (tehdy byl prezidentem Ruska Medveděv) pro „mírové urovnání“, přijatý na setkání prezidentů Ruska a Francie 12. srpna, počítal s mezinárodní přítomností v regionu, která by nahradila ruské mírové jednotky. Ruské Ministerstvo zahraničí se od bodů plánu zpočátku distancovalo s odkazem na „chyby v překladu“ a následně je zcela zneplatnilo uznáním nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie dne 26. srpna 2008, přičemž se opíralo o argument, že Rusko nemá právo vnucovat svou vůli nově vzniklým nezávislým státním útvarům.
Konfliktu v Jižní Osetii se věnuje ruský dokument „Ztracený den války“. Generál Jurij Balujevskij (který do června 2008 stál v čele generálního štábu) v něm obvinil bývalého prezidenta Medveděva z přílišné pomalosti při rozhodování. Podle něj k obranným vojenským akcím došlo až poté, co přišel „popud“ od Vladimira Putina, který se v té době účastnil olympijských her v Pekingu.
Na youtube, kde je možné zapnout titulky
https://www.youtube.com/watch?v=sYQeeFXhOQw
2009 : „Šeříková revoluce“ (také „twitterová revoluce“) v Moldavsku
Důvodem nepokojů byly parlamentní volby v roce 2009, ve kterých většinu získala Strana komunistů Moldavska (získala 61 poslaneckých křesel). Parlamentní volby v Moldavské republice hrály klíčovou roli, neboť prezident země nebyl volen v přímých tajných volbách, nýbrž jej tajným hlasováním na čtyřleté období vybíral parlament (od roku 2016 je volen přímo). Kandidát je považován za zvoleného, pokud získá 61hlasů ze 101.
6. dubna 2009 zahájila moldavská opozice, nespokojená s výsledky parlamentních voleb protesty v centru Kišiněva. Představitelé opozice tvrdili, že výsledky voleb byly zmanipulované, i když mezinárodní pozorovatelé označili volby za svobodné a demokratické.
7. dubna přerostla tato shromáždění v masové nepokoje a projevy vandalismu. Výtržníci vyplenili budovu moldavského parlamentu a prezidentské sídlo. Mnozí účastníci opozičních protestů nesli rumunské vlajky a požadovali sjednocení Moldavska s Rumunskem.
Nepokoje 7. dubna nevedly ke změně moci v zemi, ale po nich vedení země ustoupilo a bylo naplánováno přepočítání hlasů, v důsledku čehož Strana komunistů získala 60 mandátů.
Poté, v důsledku bojkotu prezidentských voleb v Moldavsku opozicí, byl parlament rozpuštěn a byly vypsány nové parlamentní volby, které se konaly 29. července 2009. V nich Strana komunistů Moldavska nakonec oslabila a získala 48 křesel a odešla do opozice. V Moldavsku vznikla Aliance pro evropskou integraci (AEI), která se skládala ze čtyř stran. Vznikla nová vláda. Zastánci evropské integrace z roku 2009 tak konečně dosáhli svého dlouho očekávaného vítězství. Prezidentem se stal politik Mihai Ghimpu, jenž dlouho snil o znovusjednocení zbídačeného Rumunska s ještě zbídačenějším Moldavskem.
Dále už jen ve zkratce:
2010 : „Melounová revoluce“ v Kyrgyzstánu
Druhá Kyrgyzská revoluce. Opozice svrhla Kurmanbeka Bakijeva.
2013–2014: „Euromajdan“ na Ukrajině.
To je téma na samostatný článek
2015: Pokus o „elektromajdan“ v Arménii.
Hlavním spouštěčem bylo zvýšení cen elektřiny o více než 16 %. Byla to americká hra na dvě přihrávky. Měli svou periférii jak ve vedení protestního hnutí, tak někdo ve vládě musel rozhodnutí o takovém velkém zdražení přijmout!
Protesty tehdy nevedly ke svržení režimu, ale podařilo se to o tři roky později (v roce 2018) v tzv. Sametové revoluci, která již politické vedení země vyměnila
2018: „Sametová revoluce“ v Arménii
Nikola Pašinjan,prozápadní politik, byl zvolen novým předsedou vlády Arménie.
2021: Pokus o „Bílo-červeno-bílou revoluci“ v Bělorusku
„Bílo-červeno-bílá revoluce“ představovala třetí v řadě pokusů o realizaci scénáře „barevné revoluce“ v Běloruské republice (po „chrpové revoluci“ v roce 2006 a událostech „Plošča“ v roce 2010).
Závěr
Uvedený výčet „barevných revolucí“ nebo pokusů o ně v postsovětském prostoru není samozřejmě kompletní. Na základě daných informací ale můžeme dojít k závěru, že „barevné revoluce“ jsou komplexním jevem, který v sobě spojuje objektivní společenské a politické rozpory, které se v různé míře vyskytují prakticky v každém státě současné doby (chudoba, korupce, neefektivní správa, etnické a náboženské napětí atd.) a techniky jejich záměrného zneužívání.
Významnější roli hraje aktivní vnější vměšování západních států. Šíření programů na podporu „demokracie“, vytváření opozičních aktérů fungujících na bázi „měkké síly“ (politické strany, nevládní organizace, mládežnická hnutí i tradiční a nová média), umělé rozdmýchávání napětí mezi různými sociálními, etnickými a náboženskými skupinami, vytváření atmosféry úzkosti a nestability a silný zahraniční tlak na politické, finanční a vojenské elity dané země – to vše vytváří příznivé podmínky nezbytné pro vypuknutí „barevných revolucí“ a následné úspěšné provedení operací směřujících k demontáži stávajících politických režimů.