Vznik samostatného státu Čechů a Slováků prosazovali během války u mocností Dohody Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Rostislav Štefánik. Původní představy Masaryka a dalších byly o vytvoření silné československé armády, která by po boku ruské armády bojovala proti Německu a Rakousku. Po 7. listopadu (VŘSR) byli Masaryk a jeho spolupracovníci v odbočce „Československé národní rady“, stejně jako jeho diplomatičtí přátelé, představitelé západních mocností, vývojem v Rusku nesmírně zklamáni a podrážděni. Bolševici dělali vše pro to, aby uzavřeli příměří a okamžitě zahájili mírová jednání.
Masarykovi a jeho spolupracovníkům bylo slíbeno, že pokud budou československé legie bojovat proti nové sovětské moci a proti bolševikům, pomohou západní „spojenci“ se vznikem Československa. Tuto odměnu však „zaplatilo“ Rusko velkým utrpením a spoustou mrtvých.
Ve skutečnosti rozbití Rakousko-Uherska bylo plánem globálního zákulisí, protože malé státy se lehce ovládají, všem úlomkům bývalého Rakouska-Uherska se z hlediska globálního řízení snížila zdrojová základna a staly se vůči okolnímu světu daleko zranitelnějšími, jak následně předvedl anšlus Rakouska i osud Československa po Mnichovské zradě.
Už koncem listopadu 1917 se v rumunském městě Jassy konala tajná porada představitelů Antanty (Dohody), které se účastnil i zakladatel Družiny československých legionářů Čeřenský, kterého tam vyslal Masaryk. Přijímá se zde rozhodnutí o účasti československých legií v boji proti bolševikům.
7. prosince 1917 byla na francouzském ministerstvu zahraničních věcí vytvořená zvláštní „Komise pro řešení ruské otázky“ a členy komise se stali Janin, Beneš a Štefánik.
V lednu 1918 zahájil Masaryk jednání s francouzskou vojenskou misí v Kyjevě o začlenění československých jednotek do francouzské armády. O měsíc později, 8. února 1918, Masaryk oficiálně oznámil, že československé jednotky v Rusku jsou součástí francouzských ozbrojených sil a 28. února 1918 byl jejich velitelem jmenován francouzský generál Mauric Janin. Začátkem března začalo československé vedení dostávat peníze na činnost od francouzské a britské vlády!
Po válce patřilo sice Československo k vítězným spojencům, ale západní velmoci (hlavně Velká Británie a Itálie) na něj pohlížely jako na nástupnický stát poraženého Rakouska-Uherska. Požadovaly proto, aby Praha zaplatila obrovské sumy do společné reparační pokladny za převzatý státní majetek (např. budovy, železnice) a jako tzv. příspěvek za osvobození (liberation tax). Britský kancléř pokladu Philip Snowden nekompromisně tlačil na to, aby malé středoevropské státy zaplatily co nejvíce, čímž by se sanovaly britské válečné dluhy.
V dohodě ze Saint Germain o příspěvku za osvobození z 10. září 1919 se Československo zavázalo uhradit příspěvek na náklady spojené s „osvobozením“. Konkrétní výši příspěvků jednotlivých států měla dodatečně navrhnout reparační komise. Konečné rozhodnutí o uhrazení příspěvku na „osvobození“ přinesla dohoda uzavřená 20. ledna 1930 na konferenci v Haagu.
Co stálo „osvobození“?
Kolik bylo Československo nuceno zaplatit, kdo na tom vydělal a mnohé další otázky řešil ve svém projevu v Poslanecké sněmovně 4. 2. 1930 Klement Gottwald (jeho projev prokládáme poznámkami k textu – kurzívou):
Když tak člověk poslouchal to dlouhé čtení páně Benešovo, mohl svůj prvý dojem vyjádřiti slovy Goetheovými: „Wo die Begriffe fehlen, da stellt zur rechten Zeit das Wort sich ein.“ – Kde chybí pojmy, dostaví se včas slovo. Takovou záplavu kulatých slov a tak málo pojmů, to dovede skutečně jen Beneš. Když se však podíváme na tu věc blíže, vidíme, že tato záplava slov má sloužiti k zastření, k překroucení pojmů, má lidem namluviti, že černé je bílým a naopak. Podle této své osvědčené metody tvrdí pan Beneš, že v Haagu běželo o finanční a hospodářskou likvidaci války, zatím co se tam připravovala válka nová, že v Haagu došlo k dohodě a k jistému druhu smíření mezi bývalými nepřáteli, zatím co se tam ukázala jednotnost pouze v jednom, totiž ve vůli zničit Sovětský svaz, že Haag posloužil všeobecnému míru, zatím co Haagem byly všechny rozpory mezi imperialisty reprodukovány na vyšším stupni, že Haag otevřel cestu k dohodě se středoevropskými státy, zatímco se tato dohoda bude týkati pouze jednoho, totiž společné přípravy války proti Sovětům.
- Je zajímavé, že K. Gottwald už v r. 1930 viděl, o co ve skutečnosti na jednáních v Haagu šlo – o přípravu na válku proti SSSR.
Pan Beneš tvrdí, že je hrdý na to, že jsme si vybojovali stát vlastní krví a vlastními penězi, zatím co to nebyla krev Benešů, nýbrž krev a peníze chudého lidu československého. Pan Beneš tvrdí, že válka nás stála 2 miliardy, zatímco nás válka stojí 45 miliard. Pan Beneš tvrdí, že v Haagu vykonal na 100% svoji vlasteneckou povinnost, zatímco v Haagu vykonal skutečně svoji povinnost na 100%, ale svou kapitalistickou povinnost. Tvrdil, že jednání v Haagu je úspěchem národa, zatím co jednání v Haagu je skutečným úspěchem, ale kapitalistů. Tak tedy nutno především očistiti tyto pojmy páně Benešovy, nutno je obrátiti a postaviti na nohy a pak dostaneme skutečný obraz, skutečný stav.
A nyní k meritu věci. Z čeho vznikla světová válka, jejíž likvidace prý byla v Haagu provedena? Vznikla jakožto důsledek boje o světovou nadvládu mezi Velkou Británií a Německem. Starý britský imperialismus se svojí obrovskou koloniální državou byl ohrožen mladým a dravým imperialismem německým. Rozvoj německého hospodářství za posledního desetiletí před válkou předhonil rozvoj hospodářství anglického a německému imperialismu se stala kůže úzká, čímž byla postavena otázka nového rozdělení světa. Hospodářské těžiště světa přecházelo na Německo, zatím co politické těžiště zůstávalo v Anglii. Tento rozpor předválečný měl býti řešen novým rozdělením světa. Světová hegemonie měla přejíti na Německo, i politická, i koloniální. Tak si to představovali němečtí imperialisté a ovšem opak toho si představovali imperialisté britští. Jak to však dopadlo? Jaké byly výsledky poslední války? Byly přinejmenším tři. Předně, že těžiště kapitalistického světa se přesunulo z Evropy do Ameriky, že byly probuzeny stamilionové koloniální národy, jež se z pouhých objektů vykořisťování staly po válce subjekty protiimperialistického revolučního boje.
A konečně hlavní výsledek imperialistické války spočíval v tom, že došlo k sérii proletářských revolucí, jichž výsledkem je Sovětský svaz, což mimo jiné znamená, že jedna šestina zeměkoule je vyrvána z moci imperialistů a je základnou světové proletářské revoluce.
- 1.světová válka byla „globálním zákulisím“ dlouho plánovaná, byla připravována jako prolog ke světové revoluci podle marxistického projektu. Ale tento projekt zkrachoval, ve mnohém díky Rusku. Více zde Proč začala 2. světová válka? Pakt Molotov-Ribbentrop z pohledu globální politiky – Náboj Pravdy
Válku chtěly také buržoazní klany, aby si opět rozparcelovaly světové trhy, ale nechtěly končit válku svržením liberálně-buržoazního kapitalizmu.
Světovou válkou nebyl tedy vyřešen ani jeden z těch problémů, pro něž kapitalisté poslední válku rozpoutali, naopak, všechny rozpory, které k válce vedly, jsou reprodukovány na vyšším stupni.
Anglie se sice dočasně zbavila německého konkurenta, německý imperialismus byl poražen, ale současně Anglii vznikl nový, daleko nebezpečnější konkurent a rival v podobě Spojených států severoamerických. Hospodářská a finanční světová hegemonie přešla na Spojené státy, zatím co koloniální monopol, právě tak jako před válkou, zůstává v držení Anglie. Byla-li před válkou německému imperialismu kůže těsná a stavěl-li otázku nového rozděleni světa, platí to dnes tím více o Americe.
Je proto jasné, že Amerika dnes tuto otázku staví s veškerou ostrostí vůči imperialistům anglickým a že se imperialismus americký připravuje plnou parou ke konečnému vyúčtování se svým hlavním soupeřem Anglií. Tedy byl-li před válkou ovládán svět hlavně rozporem mezi Anglií a Německem, jest dnes kapitalistický svět ovládán hlavně rozporem mezi Amerikou a Anglií. A tento rozpor je daleko ostřejší, je daleko více zostřován poválečnou situací, dvěma skutečnostmi: především probuzením se kolonií a pak existencí Sovětského svazu. Obě tyto skutečnosti kladou imperialistické expansi nepřekročitelné meze. Koloniální zásobárny surovin a odbytiště stávají se stále více nejistými vzhledem k nejisté politické situaci v těchto koloniích. Jedna šestina zeměkoule je vyrvána imperialistům, je mimo dosah imperialistické expanse. Byl-li tedy již před válkou svět imperialistům malý, zmenšil se tento svět pro imperialisty po válce ještě více. Podnikali-li před válkou imperialisté zuřivé boje o rozdělení světa, stali se po válce ještě zuřivějšími. Tak dělí jednotlivé kapitalistické státy nepřekonatelné rozpory, spočívající v samé podstatě kapitalistického systému, a tyto rozpory vedou nevyhnutelně k imperialistické válce. Přesto však jsou imperialisté spojováni společným nepřátelstvím proti Sovětskému svazu, a to nejen proto, že jim Sovětský svaz vytrhává z drápů šestinu zeměkoule, nýbrž především proto, že představuje nový, imperialismu principiálně třídně nepřátelský systém, že jeho příklad revolucionuje jak kolonie, tak proletariát v imperialistických metropolích. Zkrátka a dobře, toto nepřátelství imperialismu vůči Sovětskému svazu je proto tak hluboké, poněvadž Sovětský svaz je východiskem, oporou, baštou světové proletářské revoluce.
Toto jsou tedy hlavní linie světové poválečné politiky. A po těchto liniích probíhá také imperialistická politika v Evropě. Jednak Amerika, Anglie i Francie zápasí navzájem o hegemonii nad kapitalistickou Evropou, jednak všem těmto třem soupeřům je společná snaha semknout všechny kapitalistické státy Evropy v jednotnou frontu proti Sovětskému svazu. Rozhodující roli při tom má dnes Německo. Německý novoimperialismus se stává znovu subjektem světové politiky. Politika Ameriky, Anglie a Francie vůči Německu je diktována třemi hlavními momenty: předně je to snaha – a to je ta hlavní snaha – včlenit Německo co nejpevněji do protisovětské fronty, za druhé konkurenční snaha udržet Německo i nadále v určitém područí, v podřízeném postavení, a konečně třetí snaha, rovněž imperialistického rázu, využít Německa ve vzájemném konkurenčním boji. Tato politika hlavních imperialistů v Evropě určovala také hlavní linii haagské konference. Co se ukázalo? V Haagu se ukázal předně v podstatě jednotný postup imperialistů vůči Německu, pokud běží o reparace vůbec. Dále se však ukázal v Haagu onen základní rozpor mezi Anglií a Amerikou. Projevilo se to ve zvláštní úmluvě Ameriky s Německem a v neúčasti Ameriky na reparační bance. Za třetí se ukázala v Haagu snaha Anglie utvořit s pomocí koncesí Francii blok kapitalistických evropských států proti Americe na jedné a proti Sovětskému svazu na druhé straně.
A z tohoto hlediska byla také řešena otázka tzv. východních reparací.
V této otázce bylo hlavní snahou kapitalistů, překlenout druhořadé, sekundární rozpory, které jsou mezi jednotlivými státy střední Evropy, upevnit ve střední, východní a jihovýchodní Evropě blok protisovětský pod vedením Anglie a Francie.
A základnou všech haagských reparačních jednání je zostřená hospodářská a politická ofensiva proti pracujícímu lidu všech kapitalistických států. Heslem Haagu bylo: proletariát to má zaplatit. Světový proletariát má zaplatit útraty poslední světové války, světový proletariát má zaplatit přípravy války nové, světový proletariát má především zaplatit přípravy války protisovětské. To je v podstatě plán, který také pan Beneš spolu upekl.
Taková je základní linie zahraniční politiky Československa. Pan Beneš zastupuje zájmy čsl. imperialismu skutečně dobře. Je skutečně v zájmu čsl. imperialismu, když pan Beneš ujednal vojenské smlouvy s Rumunskem, Polskem a Jugoslávií, když se snaží do tohoto spolku přitáhnout také vídeňského krvavého psa Schobera, maďarského katana Horthyho a bulharského hrdlořeza Ljapčeva, když se snaží vycházet s německým řezníkem Hindenburgem a jeho zörgiebelovskou vládou.
Je skutečně v zájmu čsl. Imperialismu, když se Beneš snaží stůj co stůj stát v čele středoevropské a jihoevropské protisovětské fronty. Je v zájmu čsl. Imperialismu, když Beneš agentuje, ať již s provizí či bez provize, s kanony, handgranáty a puškami Škodovky a Československé zbrojovky po celém světě. Je skutečně v zájmu čsl. Imperialismu, když lítá po celém světě a účastní se všude piklů proti Sovětům.
Pan Preiss a Bělohříbek mohou být se svým agentem plně spokojeni. Ano, českoslovenští kapitalisté mohou klidně schválit politiku pana Beneše. Ano českoslovenští imperialisté mohou plně souhlasit s jeho haagskými čachry. Ano, pan Beneš vykonal na 100 procent svoji imperialistickou povinnost.
Leč zájmy československého proletariátu jsou diametrálně odlišné od zájmu československých imperialistů a tento československý proletariát se panu Benešovi neodmění ani Ploškovicemi, ani dvěma miliony, ani desetimiliony disposičních fondů.
Proč má na to československý proletariát doplácet? Za to, že si československá buržoasie utvořila svůj stát, že získala prioritu ve vykořisťování československého pracujícího lidu, že se stala „pánem ve vlastním domě“, za to má československý proletariát krvavě platit. Pan Beneš sice říká, že válka nás bude státi pouze 2 miliardy, avšak podívejme se na to blíže.
Jsou zde tři hlavní položky, které v souvislosti s utvořením Československa přicházejí v úvahu:
1. placení předválečných rakouských dluhů,
2. placení válečných rakouských dluhů a konečně
3. placení válečných dluhů československých; ale je potřebí všechny tyto položky pěkně sestavit a sečíst.
Podle těchto položek a podle vašich plánů by měl československý pracující lid platit předně na předválečných dluzích rakouských úhrnem 7.771 mil. korun. Tato suma se skládá:
1. ze 3.271 mil. Kč podle zákona z r. 1928 o převzetí vnitřního nezajištěného rakouského dluhu předválečného
- 104/1928 Sb. Zákon o převzetí státního předválečného dluhu nezajištěného. ČSR musela převzít cca 42 % nezajištěného předválečného dluhu Rakouska a cca 16 % dluhu Uherska. Zákon obsahoval ustanovení, podle kterých Československá republika formálně převzala svůj díl na bývalém rakousko-uherském státním dluhu, který nebyl zajištěn konkrétním majetkem (např. železnicemi).Stát tehdy věřitelům a vlastníkům starých rakouských či uherských dluhopisů nenabízel přímé vyplacení hotovosti, ale měnil tyto staré papíry za nové československé cenné papíry – tzv. 3,5% a 4% náhradní rentu. Šlo o státní dluhopisy, ze kterých stát vyplácel pravidelný úrok.
2. z 279 mil. Kč podle zákona z r. 1928 o převzetí vnitřního zajištěného rakouského dluhu
- zákon ze dne 15. března 1928 o převzetí předválečného dluhu zajištěného, publikovaný pod č. 52/1928 Sb.
3. ze 2.200 milionů Kč podle zákona z r. 1921 o tzv. moučné půjčce
- Zákon č. 308/1921 Sb. ze dne 12. srpna 1921 – o státní výpůjčce na úhradu schodku z moučného hospodářství. Zákon zmocnil vládu k zajištění úvěru v celkové výši až 2,2 miliardy Kč na regulaci trhu s potravinami.
4. okrouhle z 900 mil. Kč podle zákona z r. 1925 o tzv. konsolidační půjčce
- Zákon ze dne 15. října 1925, č. 207 Sb. Zákon neřešil vznik zcela nového státního dluhu, ale sloužil k tzv. konsolidaci (přeměně a uspořádání) stávajících státních závazků.
a konečně 5. z 1.121 mil. Kč podle zákona z r. 1928 o převzetí zahraničního rakouského dluhu zajištěného i nezajištěného. To jsou platy do tzv. společné pokladny. To je jedna položka.
Dále: na válečných dluzích rakouských úhrnem 5.806 mil. Kč. Tato suma se skládá:
1. ze 4.470 mil. Kč podle zákona z r. 1920 o IV. státní půjčce,
2. z 986 mil. Kč podle zákona z r. 1924 o úhradě za rakouské válečné půjčky a konečně
3. z 350 mil. Kč podle zákona z r. 1924 o zaplacení rakouských válečných dodávek. To je položka druhá.
- Zvláštní systém financování válečného úsilí zvolilo Rakousko-Uhersko. To již od léta 1914 jednak emitovalo vysoké objemy bankovek a jednak vypisovalo válečné půjčky, které nejprve dobrovolně, poté povinně upisovali občané. Státní dluhopisy nabízeli obyvatelům státní úředníci, učitelé, představitelé samospráv a někdy i duchovní. Když chtěl voják delší dovolenou, musel koupit státní dluhopisy.
Nakonec se povinné půjčky staly součástí všedního života, jak vzpomínal kronikář obce Dřínov: „Jednotlivci a obce byly nuceny upisovat válečné půjčky. Na počátku byly půjčky dobrovolné, ale brzy se staly povinnými, ba nucenými. (…) Upisování se provádělo hotovými penězi nebo splátkami.“ Kdo na nákup státních dluhopisů neměl, musel si půjčit, ostatně plánovaný 5% výnos válečných půjček motivoval řadu lidí, aby to udělali dobrovolně. Nastávala tak situace, kdy stát vydával peníze, které skrze Rakouskou banku půjčoval komerčním bankám. V těch si následně půjčovali občané a kupovali za ně státní dluhopisy, z jejichž výtěžku monarchie nakupovala válečný materiál. Ve výsledku tak stát přenesl dluhy na obyvatele, kterým zbyla pouze naděje, že po vítězství dostanou své peníze zpět. To se nakonec nestalo a řada lidí tak nejenže přišla o své úspory, ale dokonce se nuceně zadlužila, aniž kdy později dostala jakoukoliv kompenzaci.
Konečně položka třetí: Na válečných dluzích československých má býti zaplaceno úhrnem 5.934 mil. Kč. Tato částka se skládá: ze 193 mil. Kč Anglii, 3.881 mil. Kč Americe, 340 mil. Kč Francii, 330 mil. Kč Itálii
- Dluhy za československé legie a „vojenskou pomoc“. ČSR musela plně uhradit náklady, které Francie, Velká Británie, Itálie a USA vynaložily na vyzbrojení, ošacení, stravu a transport československých legií (zejména v Rusku, Francii a Itálii) a na následné dodávky potravinové pomoci po roce 1918.
a konečně z 1.190 mil. Kč, které nám byly naděleny v Haagu, prý za osvobození.
Činí tedy výkupné z rakouského jařma, jak tomu říkáte, dohromady okrouhle 19 a půl miliardy.
- Pro srovnání – každoroční státní příjmy se v druhé polovině 20. let 20. století pohybovaly okolo 11 miliard Kč. Horník vydělával v průměru 15-20 Kč za den.
To však není ještě konečné číslo. Tolik by se muselo platit, kdybychom to mohli zaplatit ihned. To ovšem nejde. Bude se tedy dluh umořovat a úrokovat, čímž se celková suma ohromně zvýší. Kdyby to šlo nadále tak, jak si to představujete, totiž, kdyby vás co nejrychleji nevzal čert, vypadalo by to takto: Na předválečných dluzích rakouských by čsl. proletariát musel zaplatit 17.538 mil. Kč. Tato částka se skládá:
1. z 5.950 mil. Kč za převzatý nezajištěný rakouský dluh vnitřní podle zákona z r. 1928. Zde je počítána úroková míra 4% a průměrné roční zúročení a amortisace 7 1/2% po dobu 24 let.
2. ze 600 mil. Kč za převzatý zajištěný rakouský dluh vnitřní, rovněž podle zákona z r. 1928. Zde je úroková míra 4%, průměrné roční zúročení a amortisace 7% po dobu 30 let.
3. ze 7.238 mil. Kč za převzatý rakouský předválečný dluh při tzv. moučné půjčce podle zákona z r. 1921. Zde je úroková míra 6%, průměrné roční zúročení a amortisace 7% po dobu 47 let.
4. z 1.440 mil. Kč za převzatý rakouský předválečný dluh při tzv. konsolidační půjčce podle zákona z r. 1925. Zde je úroková míra 6%, průměrné roční zúročení a amortisace 10% po dobu 16 let.
5. z 2.310 mil. Kč za převzaté rakouské zahraniční dluhy – to jsou platy do tzv. společné pokladny – podle zákona z r. 1928. Zde je úroková míra 4%, průměrné roční zúročení a amortisace 6% po dobu 35 let.
To je první položka.
Druhá položka je tato: na válečných dluzích rakouských by se muselo zaplatit úhrnem 16.750 mil. Kč. Tato částka se skládá:
1. z 12.300 mil. Kč za převzaté rakouské válečné půjčky při tzv. IV. státní půjčce podle zákona z r. 1920. Zde je úroková míra 4%, průměrné roční zúročení a amortisace 5 1/2% po dobu 50 let.
2. z 3.450 mil. Kč za převzaté rakouské válečné půjčky podle zákona z r. 1924. Úroková míra je 3%, průměrné roční zúročení a amortisace 3 1/2% po dobu 100 let.
3. z 910 mil. Kč za převzaté rakouské válečné dodávky podle zákona z r. 1924. Úroková míra je 3%, průměrné roční zúročeni a amortisace 4% po dobu 65 let. To je druhá položka.
Třetí položkou jsou vlastní československé válečné dluhy. Na těch by mělo být zaplaceno úhrnem 10.762 mil. Kč. Tato suma se skládá:
1. z 2.997 mil. na tzv. osvobozovací, diplomaticky řečeno liberační poplatek, uštědřený nám v Haagu. Ten má být i s úroky a amortisacemi splácen 37 let, ročně po 81 mil. Kč.
2. ze 740 mil. italského dluhu, který má být splácen rovněž 37 let, ročně po 20 mil. Kč.
3. ze 650 mil. Kč francouzského dluhu, na jehož splácení máme ročně přispívat 13 mil. Kč.
4. ze 175 mil. anglického dluhu, jenž má být umořován po dobu 10 let 17.5 milionovými splátkami ročně, při čemž už jedna položka anglického dluhu, okrouhle 68 milionů, byla úplně zaplacena a nepočítá se do tohoto rozpočtu.
5. konečně ze 6.200 mil. Kč amerického dluhu, který má být splácen po dobu 62 let asi 100 miliony ročně. To je třetí položka.
Kdyby to šlo tak, jak si to představujete, musil by československý pracující lid platit až do pátého kolena a musil by zaplatit přes 45 miliard Kč pouze za to, že místo rakouských drábů, jsou nad ním drábi českoslovenští, 45 miliard, nepočítaje v to desetimiliardové dluhy poválečné, nepočítaje v to desetimilionové obnosy, které se již dnes zaplatily za převzaté dráhy, nepočítaje v to stamilionové, ba miliardové obnosy, které již byly zaplaceny a které budete ještě platit pobělohorským lupičům a vrahům, takovým Schwarzenbergům, Fürstenbergům, na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině Schönbornům, Telekiům a Eszterházyům pod titulem tzv. spravedlivé a nobl pozemkové reformy. To, pokud se týká finanční bilance utvoření Československa.
- Podle náhradového zákona (č. 329/1920 Sb.) nesl přímou odpovědnost za proplacení náhrad československý stát.
Můžete snad při této příležitosti namítnout, že předválečné rakouské renty a rakouské válečné půjčky byly většinou v rukou drobných lidí a že tedy bylo jaksi aktem sociální spravedlnosti, když byly uznány a konvertovány. Ale jak tomu skutečně bylo? Po válce, po převratě jste křičeli na všech rozích: Ni muže, ni haléře Rakousku, ať Rakousko sní, co si nadrobilo! Žádné rakouské dluhy se nebudou platit! Nu, většina chudých lidí, pokud nějaké válečné půjčky měla, vám skutečně uvěřila a prodávala tyto půjčky za babku a vaši agenti, agenti Živnobanky, Agrární banky a agenti také pana Šaldy nebo koho, já nevím, tyto úpisy skupovali za babku, ba dokonce celé bedny těchto půjček vozili z Rakouska do Československa, aby byly konvertovány.
Když jste to měli shromážděno všechno, přišli jste sem a podle zákona jste půjčky uznali, konvertovali a vydělali na tom miliardy. Strana čsl. socialistů jenom velmi málo participovala, my vám to věříme, byli větší švindléři, kteří vydělali více, o mnoho více než vy. Tak to bylo. Takovým způsobem uvalujete na pracující lid Československa tributy, daně, uvalujete jařmo, ale přes všechny tyto tributy, které ukládáte pracujícímu lidu, není z vaší situace žádného východiska.
Převzaté video:
Začíná se již dnes rozvíjet průmyslová a zuří agrární krise. Vy ji budete řešit novým generálním útokem na pracující lid měst i venkova. Už jste zahájili tento útok. Desetitisíce dělníků téměř všech průmyslových odvětví vyhazujete z práce. Další desetitisíce, ba statisíce pracují pouze několik dní v týdnu, zbývajícím pak dělníkům, dosud zaměstnaným, snižují fabrikanti nebo chtějí snížit mzdy. V zákulisí čachrujete o nová hladová cla a obilní monopol, což všechno má zvýšit drahotu a vydat vám na pospas dělníka a drobného rolníka. Připravujete zrušení ochrany nájemníků a zvýšení činží. Pracující lid však nastupuje k protiútoku. Venku mezi lidem to vře jako v kotli. Na všech stranách vybuchují spontánní stávky. Denně dochází k bouřlivým projevům nezaměstnaných a k demonstracím přes všechny vaše zákazy. Zkrátka, půda se vám začíná otřásat pod nohama, chodíte po sopce, která hrozí každou chvíli vybuchnutím. Vy vidíte východisko ve dvou věcech: ve fašistické diktatuře a imperialistické válce. Zostřujete svůj bílý teror, začínáte do dělnictva střílet, nezaměstnaným místo chleba dáváte olovo. Fabriky obsazujete četnictvem a policií. Nařizujete pohotovost vaší armády, jako v neděli zde v Praze a necháte ji vyrukovati na ulici, jako posledně ve Falknově. Mobilisujete celý svůj násilnický aparát, abyste potlačili vzmáhající se revoluční vlnu. Připravujete horečně válku jakožto druhé své východisko. Děláte náladu pro militarisaci mládeže, pro předvojenskou výchovu mládeže. Připravujete militarisaci celého národa a horečně zbrojíte. Průmysl je v krisi, ale zbrojařský průmysl pracuje plnou parou. Vydáváte miliony na různé bělogvardějce, abyste si v nich živili gardu falšovatelů sovětských peněz, gardu provokatérů, gardu špiclů, gardu války proti Sovětskému svazu. Všechno je však marné. Obě tato vaše východiska, jak fašistická diktatura, tak i imperialistická válka, vedou konec konců k jednomu cíli, k jednomu konci: ke hrobu pro vás. Není proto divu, že buržoasie mobilisuje všechny své síly a volá takřka všechny své muže na palubu a její avantgardou jsou především sociálfašisté. Ukazuje se to znovu a znovu, každý den přináší nové a nové toho důkazy.
- Už tehdy se počítalo s Československem, s jeho zbrojařským průmyslem, jako zdrojem pro nacistické Německo.
Za posledních několik dnů a týdnů se pan Bechyně stará nejvíce o obilní monopol. panu Meissnerovi leží na srdci nejvíce osud a blahobyt soudců a pan Czech se stará o nezaměstnané tím, že se radí s kolegou agrárníkem Slávikem, jak nezaměstnaným dát místo chleba olovo a pendreky. Tayerle nemá žádné větší starosti, než organisovat stávkokazectví ve prospěch fabrikantů. Pan Hampl společně s panem Dundrem ve dne v noci spekuluje, jak udržet kováky na uzdě, aby dokonce nežádali zvýšení mezd. Pan Klofáč vedle svých veverek se stará hlavně o to, je-li československá armáda dosti akceschopná. Pan Srba se specialisuje zase na letectví a myslí si, že si tím způsobem vydělá nový metál. Pan Beneš – ten agituje s kanony, handgranáty a podobným zaručeně mírovým artiklem. A tak dále. Každého ze sociálfašistických zástupců bychom mohli vzít a ukázat mu jeho roli jakožto předbojovníka buržoasie.
Ukázalo se to také u příležitosti této debaty. Za řeč pana Wintra by se nemusel stydět žádný imperialista. Němečtí sociální demokraté schvalují úplně imperialistickou politiku Československa, schvalují haagské ujednání, podle kterého německý proletariát a pracující lid Německa má býti po celé generace brutálně vykořisťován. Němečtí sociálfašisté v Československu to schvalují. Přirozeně, pacholek bývá obyčejně mnohdy brutálnější a cyničtější než pán. Typickým toho příkladem je takový Snowden. Ten řekl: Já nejsem Lloyd George, já nejsem Baldwin, já jsem Snowden. Já nejsem Turek, já jsem poturčenec a proto horší Turka. Tak sociálfašisté tvoří fakticky avantgardu buržoasie i v tomto případě, v případě reparací. Kapitalisté však dobře vědí, že touto politikou sociálfašisté dříve nebo později, ale docela určitě pozbudou na svém vlivu mezi masami, že tím se sociálfašistická zbraň opotřebuje, a proto vyvolávají a podporují hnutí fašistické a tvoří si v něm reservu, poněvadž k oklamání pracujícího lidu potřebuje buržoasie jistou dělbu práce mezi fašismem a socialfašismem.
Vidíme to nyní v jednáních o reparacích a při haagské konference. Sociálfašisté dělají, schvalují – a fašisté to kritisují. Ovšem to, co ve svých novinách provádí Stříbrný, to není pouze bohapustá demagogie, nýbrž to je také smluvená, velmi průhledná demagogie na chytání hejlů. V tom se projevuje prakticky dělba práce mezi fašismem a sociálfašismem. Oba dva jsou, jak Slováci říkají, v jednom vreci. Buržoasie dobře ví, že pracující lid se proti její politice bouří, že se bouří proti její zahraniční politice i proti její reparační politice, a aby svedla rozhořčení pracujícího lidu na neškodnou vedlejší kolej, vydržuje si takového Stříbrného, který jako cirkusový vyvolavač markýruje oposici. Že si Stříbrný přitom vyřizuje své osobní účty, to je jaksi vedlejší výdělek, vedlejší příjem.
Ale buržoasie se v tomto případě velmi přepočítá, ta trojice: Stříbrný, Pergler, Gajda, ji skutečně nezachrání. Podívejte se na takového Stříbrného! Bývalý šéf strany, skrz naskrz korupcí a špínou prolezlé, a to právě za jeho šéfovství nejvíce, bývalý šéf ministerstva železnic, eldoráda zlodějů a korupčníků, a právě nejvíce za jeho šéfovství, bývalý náměstek min. předsedy, tentýž Stříbrný, který v r. 1925 dal do demonstrujících dělníků na Václavském náměstí střílet, Stříbrný, šéf a majitel pornografických plátků, které otravují lidi jako mor, Stříbrný, typ takového plantážníka, typ vykořisťovatele, který trhá a dře, co se kde udrat dá. Copak, prosím vás, někdo věří, že takovýto člověk může někoho přesvědčit, že on bude očisťovat politiku a že on očistí veřejný život? Tomu jistě nikdo nevěří.
Nebo vezměte si takového Gajdu! Dobrodruh, prototyp hrdlořeza, odchovanec Kolčakův a Semionovův, vrah tisíců českých a ruských dělníků, takový moderní raubritter. Kdopak může věřit, že tento muž by v Československu dělal jinou politiku, než dělal na Sibiři, tutéž politiku, za kterou jste Gajdu odměnili šéfovstvím generálního štábu, za niž však čsl. pracující lid požene Gajdu ke strašné odpovědnosti.
Tento systém tedy nebude zachráněn ani sociálfašismem, ani touto avantgardou, ani jeho fašistickou reservou ani tehdy, kdyby i role byly přeměněny.
Odhlasovali jste si už dávno placení miliardových válečných a předválečných dluhů, odhlasovali jste si nové poválečné miliardové půjčky, odhlasujete také placení miliardových reparací. Totéž činí vaši kolegové v Německu, Maďarsku, Bulharsku, Rakousku a jinde. Ale myslíte skutečně, že proletáři. Československa, Německa, Maďarska, Polska, Jugoslávie, Rumunska a Bulharska vám tyto reparace budou platit? Myslíte, že tito proletáři se nechají vydírat až do pátého kolena na vás, na vaše reparace? Myslíte, že proletáři Anglie, Ameriky, Francie a Itálie budou ještě po celé generace trpět panství té buržoasie, která tyto reparace diktuje? Myslíte skutečně, že tak to bude, že vaše rozpočty se ukáží správnými? Kam vás vede slepá vášeň! Proletariát vám přes vaše rozpočty udělá čáru. Vy si můžete reparace odhlasovat, vy můžete ještě nějaký čas tyto reparace z lidu ždímat, ale jednoho dne pracující lid, následuje slavného příkladu ruských bolševiků z r. 1917, roztrhne vám vaše pakty o reparacích a vašich dluzích jako cár papíru. A my se budeme ze všech sil starat, aby tento den přišel co nejdříve.