Film najdete pod textem
6. srpna 1945 svrhly Spojené státy atomovou bombu na Hirošimu a o tři dny později na Nagasaki. Jedná se dosud o jediný případ v dějinách světa, kdy byly jaderné zbraně použity v boji, navíc proti civilním městům. A dodnes vyvolává vážné pochybnosti o etické oprávněnosti takového kroku. V prvních dvou až čtyřech měsících po shození bomb zemřelo v Hirošimě 90 000 – 160 000 lidí a v Nagasaki 60 000 – 80 000.
Zastánci amerických bombardování tvrdí, že právě svržení atomových bomb na japonská města vedla k japonské kapitulaci. Tvrdí také, že bombardování zachránila stovky tisíc životů tím, že zabránila plnohodnotné invazi spojenců na japonské ostrovy.
Toto tvrzení ale selhává, protože řada japonských měst byla ještě více zničena konvenčním bombardováním a atomové bomby byly jen dalším, ale kvalitativně odlišným pokračováním toho, co Japonci znali. Například bombardování Tokia, při kterém zahynulo sto tisíc lidí, bylo ničivější než shození jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki.
Na japonské vedení samotné bombardování neudělalo rozhodující dojem – značná část vojenské a politické elity byla připravena ve válce pokračovat. Rozhodnutí o kapitulaci bylo přijato v Tokiu na poradě u císaře teprve poté, co se 9. srpna objevila zpráva o vstupu SSSR do války proti Japonsku. Právě proto nelze hovořit o vojenské nutnosti svržení druhé bomby na Nagasaki.
8. srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a již následující den, tedy v den, kdy Američané bombardovali Nagasaki, vyslal za podpory Mongolska vojska proti jednotkám Kwantungské armády.
16.–17. srpna se Kwantungská armáda vzdala. Rudé armádě se vzdalo více než 600 tisíc japonských vojáků a důstojníků, mezi nimiž bylo 148 generálů.
2. září 1945 podepsali na palubě amerického bitevního korábu „Missouri“ japonský ministr zahraničních věcí Mamoru Šigemitsu a náčelník generálního štábu generál Jošidžiro Umezu akt o konečné kapitulaci.
Útoky na Hirošimu a Nagasaki nebyly podmíněny vojenskou nutností, navíc nebyly vedeny proti vojenským objektům, ale proti městům, kde převládaly dřevěné stavby a kde mohly způsobit největší škody a co nejvíce lidských obětí.
Jaderný útok na města byl ve skutečnosti aktem zastrašování a demonstrací síly vůči SSSR. USA se podařilo dočasně potvrdit svou vědeckou a technologickou převahu, demonstrovat existenci „jaderného klacku“ a připravenost jej použít, a také provést řadu výzkumů souvisejících nejen s vývojem jaderných zbraní, ale i s důsledky jejich použití.
Lidový komisař pro zahraniční věci SSSR V. M. Molotov „byl až do konce svých dnů přesvědčen, že tyto bomby nebyly namířeny ani tak proti Japonsku, jako spíše proti Sovětskému svazu: měly zastrašit, demonstrovat neomezené vojenské možnosti, aby bylo možné provádět jaderné vydírání a dosáhnout ústupků. V Moskvě si jasně uvědomili, že válka může skončit velmi brzy a že neúčast v ní výrazně oslabí možnosti SSSR ovlivňovat poválečné uspořádání na Dálném východě. Bylo třeba zasáhnout okamžitě.“
Právě proto začala ofenzivní operace sovětských vojsk v Mandžusku ihned po bombardování Hirošimy.
Určitou manipulativní roli má i následující film, kde po svržení bomby na Nagasaki, zazní 15. srpna v rádiu císařský reskript:
„Přes veškeré vynaložené úsilí se válečná situace vyvinula v neprospěch Japonska, co víc- nepřítel použil novou a mimořádně krutou pumu, schopnou napáchat nepředstavitelné škody a zmařit mnoho nevinných životů. Z těchto důvodů jsme dnes nařídili přijetí podmínek kapitulace.“
Ve skutečnosti císař ve svém proslovu doslova kapitulaci nezmínil. Jeho slova byla tato:
Našim dobrým a věrným poddaným.
Po důkladném zvážení hlavních světových trendů a s ohledem na současné podmínky, které dnes v naší říši panují, jsme dospěli k rozhodnutí, že stávající situaci mohou ovlivnit pouze mimořádná opatření.Nařídili jsme naší vládě, aby informovala vlády Spojených států, Velké Británie, Číny a Sovětského svazu o tom, že naše říše přijímá podmínky jejich společné deklarace. Boj za společnou prosperitu a štěstí všech národů, jakož i za bezpečnost a blahobyt našich poddaných, je důležitou povinností, kterou nám zanechali naši císařští předkové a kterou si bereme k srdci.
Je skutečností, že jsme vyhlásili válku Americe a Británii, protože jsme upřímně chtěli zajistit přežití Japonska a stabilitu ve východní Asii, a ani nás nenapadlo porušit suverenitu jiných národů či usilovat o územní expanzi. Válka však trvá již více než čtyři roky. Navzdory našim snahám – statečným činům naší armády a námořnictva, pracovitosti a úsilí našich státních úředníků i společnému úsilí našeho sto miliónového obyvatelstva – se válečná situace nevyvinula ve prospěch Japonska, zatímco hlavní události ve světě se zcela obrátily proti jeho zájmům. Navíc nepřítel použil novou bombu s dosud nevídanou ničivou silou, která zahubila mnoho nevinných lidí. Pokud budeme ve válce pokračovat, bude to znamenat nejen strašlivou zkázu a zničení japonského národa, ale povede to také ke zkáze celé lidské civilizace.
Dnes před námi stojí otázka: jak zachránit miliony našich poddaných a zároveň se neztrapnit před posvátnými duchy našich císařských předků? To je důvod, proč jsme nařídili přijmout podmínky společné deklarace vítězů. Nemůžeme nevyjádřit nejhlubší vděčnost našim spojencům ve východní Asii, kteří spojili své síly s císařstvím za osvobození východní Asie. Myšlenky na ty důstojníky a vojáky, na všechny, kteří padli na bojištích, na ty, kteří zahynuli na svých pozicích, nebo na ty, kteří zemřeli jiným způsobem, a na všechny jejich zármutkem zasažené rodiny, nám dnem i nocí trýzní srdce.
Stav raněných a obětí války i všech těch, kteří přišli o své domovy a prostředky k obživě, je pro nás předmětem velkého znepokojení. Život našeho státu bude plný útrap a strádání. Jsme si plně vědomi hlubokých pocitů vás všech, našich poddaných. V daných podmínkách nám však osud přisoudil projít trnitou cestou k dosažení všeobecného míru pro všechny budoucí generace, přičemž musíme snášet nesnesitelné a vydržet neúnosné.
Díky možnosti zachovat a podporovat Kokutaj (soubor myšlenek tvořících národní identitu Japonců) jsme vždy s vámi, naši dobří a věrní poddaní, a vždy se spoléháme na vaši upřímnost a čestnost. Nejvíce se obáváme jakýchkoli výbuchů emocí, které by mohly vést k zbytečným komplikacím; bojíme se bratrských urážek a sporů, které vedou k nepokojům a mohou vás uvést v omyl, čímž vás donutí ztratit víru ve světový řád.
Ať celý náš národ, jako jedna rodina, z generace na generaci pevně dodržuje tradice nedotknutelnosti své božské země a statečně nese to těžké břemeno odpovědnosti, které spočívá na bedrech země, která má před sebou dlouhou cestu.
Spojte všechny své síly ve jménu tvořivosti a lepší budoucnosti. Držte se důsledně cesty spravedlnosti a ušlechtilosti ducha a pracujte s myšlenkou, že můžete přinést říši věčnou slávu a zároveň držet krok se světovým pokrokem.
V málo známém reskriptu ze dne 17. srpna 1945 „Vojákům a námořníkům“ císař Hirohito, aniž by se již zmiňoval o amerických atomových bombách a zničení japonských měst, uvedl jako hlavní důvod kapitulace vstup SSSR do války. Bylo zcela jednoznačně prohlášeno:
„Nyní, když se do války proti nám zapojil i Sovětský svaz, pokračovat v odporu… znamená ohrozit samotný základ existence naší říše.“
Hirošima: město popela (1990)
Na základě skutečných příběhů a s využitím speciálních efektů film oživuje osobní zážitky Japonců, Evropanů a Američanů, kteří se 6. srpna 1945 nacházeli v japonské Hirošimě.