František Čuba byl ve svých sedmadvaceti letech zvolený předsedou družstva Slušovice. Bylo to v r. 1963. Tehdy obhospodařovali 300 ha půdy.
V roce 1987 už obhospodařovali 5 500 ha zemědělské půdy, z toho 3.500 ha orné půdy a k tomu 2 500 ha lesní půdy. Od roku 1980 zaznamenalo družstvo nárůst výroby a zisku přes 30%.
V řízení zavedl František Čuba nové prvky hodnocení pracovníků, stimulační faktory – seberealizační, hmotné zainteresovanosti, morálního ocenění, radosti z práce apod. V roce 1989 dosahoval Agrokombinát Slušovice obratu 7 miliard a ročního zisku téměř 850 milionů.
Několik myšlenek Františka Čuby ve videu:
Ti, kteří nikdy manuálně nepracovali, nemohou vniknout do podvědomí manuálních pracovníků, nejsou schopni je poznat a nejsou schopni je zvládnout.
Definujme si, co je podnikání – je to souhrn činností, kterými se naplňuje podnikové poslání. Podnikové poslání je naplňování základního ekonomického zákona – za kapitalismu kapitalistického, za socialismu socialistického.
Základním ekonomickým zákonem je maximální uspokojování neustále rostoucích potřeb při maximální úspornosti vynaložené živé a minulé práce. Tím je dané, co je to podnikání.
Podnikání v podstatě znamená jakoukoliv činnost, která vede k naplňování základního ekonomického zákona, je to tedy jednak třeba činnost souvisící s nákupem materiálu, dovozem materiálu, vlastní výroba, vlastní způsob prodeje. Mezi lidmi je zafixováno, že podnikání znamená utéct od toho, co stanovuje plán a jít na něco, na čem si člověk mastí kapsy. Takové programy nejsou, to jsou naivní představy.
JZD Slušovice vytvořilo vnitropodnikovou banku a zavedlo vnitropodnikový okruh peněz. Jinými slovy vlastní peníze.
Podle inženýra Blahynky, který v JZD Slušovice pracoval od r. 1975, tento vnitropodnikový oběh peněz pomohl překonat určité problémy, které nastaly po r. 1985. Podle něj „bylo do roku 1984 množství zboží v Československu v rovnováze s množstvím peněz v oběhu. Od roku 1985 Státní banka začala přípravu na revoluci. Stáhla z oběhu část peněz. Nastala takzvaná druhotná platební neschopnost. Podniky si vzájemně přestaly platit. Nastal problém s vyplácením mezd.“
Ona ale ta příprava na “revoluci“ probíhala už od zavraždění Stalina v r. 1953 a s nástupem Chruščova. Životní úroveň v socialistickém táboře byla uměle potlačována. U nás byly problémy v odběratelsko-dodavatelských vztazích, v SSSR ale na tom byli lidé daleko hůře, protože tam probíhala destabilizace hospodářství mnohem horším způsobem.
Když Stalin zemřel, bylo v zemi cca 114 tisíc dílen a podniků nejrůznějšího zaměření – od potravinářských a kovoobráběcích až po klenotnictví a chemický průmysl! V těchto podnicích pracovaly 2 milióny lidí, produkujících 6 % hrubé průmyslové výroby Sovětského svazu. Družstva („artěli i kooperativy“) produkovala 40 % nábytku, 70 % kovového nádobí, více než třetinu veškerého prádla a skoro všechny dětské hračky. Podnikatelé tak hráli důležitou roli v lehkém průmyslu, nejproblematičtějším sektoru sovětského impéria. V podnikatelské sféře pracovalo kolem stovky konstrukčních kanceláří, 22 experimentálních laboratoří a dokonce i dva vědeckovýzkumné ústavy. V rámci družstevního sektoru fungoval i vlastní (nestátní) penzijní systém! Družstva svým členům mohla poskytovat úvěry na akvizici inventáře, vybavení, výstavbu bytů či nákup skotu.
Sovětská družstva vyráběla prakticky všechno spotřební zboží. V poválečném období to ve vzdálenějších provinciích představovalo 40 % vybavení celé domácnosti (nádobí, nábytku, obuvi, oděvů atd.).
Například první sovětské rozhlasové přijímače (1930), jejich novější generace (1935) i prvé televizory (1939) vyrábělo leningradské družstvo „Progress-Radio“. Leningradské družstvo „Stoljar-strojitel“, produkující za NEPu saně, kola a chomouty, se od 50. let – tehdy už pod názvem „Radist“ – zařadilo mezi lídry na trhu nábytku i rozhlasových přijímačů. Podobný rozmach i tržní podíl zaznamenalo i jakutské družstvo „Metallist“, gatčinský „Jupiter“ a mnoho jim podobných.
Ve stalinském SSSR se tak nejen rozvíjelo, ale rozvíjelo bouřlivě, skutečné produktivní podnikání, a ne to spekulativně-parazitní, mafiánské jako dnes. Existoval široký prostor pro iniciativu a kreativitu. Družstva disponovala i moderními technologiemi a vlastním výrobním parkem.
Právě za Stalina se aktivně utvářel specifický model, v němž soukromé-družstevní podnikání racionálně doplňovalo státní průmysl.
Zvláštní usnesení sovětské vlády a ÚV VKS(b), vydané počátkem roku 1941, garantovalo družstvům nedotknutelnost vůči „papalášskému vměšování.“ Kladlo důraz i na závaznou volitelnost vedení výrobních družstev. A na dva roky je osvobodilo i od veškerého zdanění a státní cenové kontroly. Jedinou závaznou podmínkou bylo, že jejich maloobchodní ceny nepřekročí ty ve státním sektoru o víc než 10 – 13 procent. Stát stanovil i ceny, za něž se družstvům poskytovaly suroviny, vybavení, skladové prostory, doprava a obchodní objekty. Prostor pro korupci tak byl prakticky vyloučen.
V době poválečné rekonstrukce země byl rozvoj družstev jednou ze stěžejních státních priorit.
A byl to Chruščov, který to vše zbořil. To, co se „kultivovalo“ po desítky let, rozbořil už za pár roků.
O zestátnění všech družstevních podniků do roku 1960 padlo rozhodnutí už roku 1956.
Iniciativa byla ubita a nastala šedivost. V roce 1956 byl kompletně likvidován systém materiálních a morálních stimulů zvyšování produktivity práce, zavedený v roce 1939 do všech odvětví hospodářství a který zabezpečil v poválečné době růst HDP a produktivity práce v podstatně větší míře než v ostatních zemích, včetně USA, a to výlučně s oporou na vnitřní finanční a materiální zdroje (bez zadlužování). V důsledku jeho likvidace se objevila uravnilovka (vyrovnání, ekvalizace) v ocenění práce, zmizela zainteresovanost na konečném výsledku práce a kvalitě produkce. Unikátnost chruščovské „revoluce“ spočívala v tom, že změny byly roztaženy na několik let a prošly pro obyvatelstvo naprosto bez pozornosti.
Soubor principů uspořádání ekonomiky, který v minulosti již dokázal schopnost dnes nepředstavitelného hospodářského růstu, principů, které ze zaostalé a světovou a občanskou válkou rozorané země udělaly za jednu dvě dekády hospodářskou velmoc, schopnou obrany a vítězství v nejničivější z válek na naší planetě, popisuje kniha Stalinova ekonomika.
A JZD Slušovice ?
To začalo po r. 1989 „vadit“. Zásadní úder zasadil podniku p-rezident Václav Havel ve svém projevu v srpnu 1990 na Václavském náměstí, kde prohlásil:
„Za vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím“.