16. Kurginjan: Koronavirus – jeho cíle, autoři a vládci (16. část) – analýza politického pozadí covidové „aféry“ aneb nic nekončí – pozor na připravovanou novou očkovací strategii

Předchozí díl

Masové očkování aneb Chceme žít v „Brave New World“ od Huxleyho?

20.10.2020

V tomto dílu chci zhodnotit jeden z nejsložitějších současných vědeckých problémů – problém účinnosti očkování populace. Takové hodnocení nemá nic společného s neopodstatněným zamítnutím očkování jako takového. Už jen proto, že některé hrdinské příklady lidí, kteří při očkování dělali experimenty na sobě a svých dětech, si zaslouží nějaký druh morálního ocenění, že i kdyby se mýlili, hrdinství je stále nade vše. A oni prostě nedělali chyby.

Chybovost, dosahující šílenství, začala v 90. letech 20. století. A do té doby bylo někde něco spásného, někde bylo něčeho příliš a někde bylo dokonce škodlivé. Ale spásného bylo obecně více. Opakuji, podivný globální zlom začal v 90. letech 20. století, kdy mechanismus vakcinace začal fungovat dost drsně a špatným směrem.

Ano, existují lidé, kteří zcela odmítají očkování. To dělají určité skupiny v naší společnosti. A o těchto skupinách – popíračích covidu, odmítačů vakcín, odmítačů industriální civilizace a tak dále – jsem již dříve říkal, že se chytají do pasti, když se bojí něčeho, ve skutečnosti nebezpečného. V tomto smyslu je jejich strach hluboce oprávněný a není důsledkem jejich šílenství nebo něčeho zhoubného. Jsou ale vyděšení tak, že jsou jako ti, kteří, opaření mlékem foukali do vody.

V reálu se mi jeví, že problém očkování odhaluje negativní vlastnosti světového buržoazního systému zdravotní péče. Tyto vlastnosti ohrožují samotnou existenci lidstva. Přičemž tyto vlastnosti nezrodila ani samotná buržoazie (i když za to částečně může), ale především evidentní transformace této buržoazie na něco jiného. Na nějakou post-buržoazní situaci, postkapitalistickou, která je ještě hroznější než klasická buržoazní kapitalistická. (Pozn. redakce Náboje pravdy: Buržoazie byla vždy tím, čím byla, jen mantinely měla v různých dobách nastaveny různě, a to díky jedinému, existenci SSSR. Jen ten ji donutil přenastavit dočasně mantinely „i u sebe“, aby ho dokázala porazit. Stačí se podívat, jak to vypadalo v tehdy již „vyspělých“ USA do jeho vzniku…)
Byl to Marx, kdo věřil, že postkapitalismus bude nutně komunismem. A my vidíme postkapitalismus, který je hroznější než kapitalismus a o žádný komunismus ani nezavadil.
Existují tedy negativní vlastnosti tohoto nového mutujícího světového systému, který kopírujeme nejservilnějším způsobem a zároveň říkáme, že jdeme jinou cestou. To ale vůbec neznamená, že stávající systém světového zdravotnictví nemá vůbec žádné pozitivní vlastnosti. Také to neznamená, že bychom neměli zbavovat systém zdravotní péče negativ, nemluvit o těchto negativech a odmítat zdravotnictví jako takové a vrátit se do předhipokratovské éry šarlatánství, čarodějů a dalších věcí.

Když však začnete diskutovat o těchto zjevných a do očí bijících negativech, jste obviněni, že popíráte zdravotní péči jako takovou. Nebo alespoň popíráte nejzákladnější výdobytky zdravotní péče – jako je očkování. A toto odmítání se opírá údajně buď o archaismus nebo na šílenství …

A co když se něco v této otázce opírá o nejnovější poznatky imunologie, o nejnovější objevy v této oblasti? Pokud se v rámci imunologie (kterou současní bossové očkování, akademici neznají hůř než já, doufám, že ji znají lépe) rodí zásadní pochybnosti o tom, že je vždy a ve všech případech nutné očkovat – co potom? Bude to také prohlášeno za „archaický reflex“, „odmítnutí vědy“ a podobně? Vím ale, že archaický reflex a odmítnutí vědy nejsou děsivé. Děsivá je problematizace určitých podivných činů z pozic špičkové vědy.

Jaké tedy negativní vlastnosti současného systému zdravotnictví je skutečně nutné prodiskutovat, a přitom jasně rozlišovat mezi takovou diskusí a odmítnutím úspěchů zdravotnictví jako takového?

Stávající systém zdravotnictví má několik negativních vlastností vyplývajících z vlastností metasystému, který dává vzniknout všem jeho systémovým potomkům: vzdělávání, zdravotní péči, systému sociální komunikace, kultuře – všem.

Vzhledem k tomu, že zde diskutuji právě o zdravotnictví, které nám díky covidu mnohé odhalilo, pojmenuji negativní vlastnosti stávajícího systému zdravotnictví, aniž bych vůbec zasahoval do zdravotnictví jako takového a nevolal po tom, aby se na všechny hrdinské doktory pohlíželo jako na zabijáky v bílých pláštích.

Negativní vlastnost číslo 1 – zánik zákazu odlidštění. Zde máme již co do činění s něčím zásadně špatným a neomezeným pouze na zdravotnictví. Zde je touha přeměnit subjekty se svobodnou vůlí, rezervními možnostmi atd. na objekty. A to je hřích západní medicíny. „Nyní jsi se stal naším objektem a my děláme, co chceme, když jsme k tomu dostali souhlas – je jedno, jestli tvůj nebo tvých příbuzných. Nebo je to možné i bez souhlasu, zvláště pokud jsi nakažený.“

Velký pozitivismus (především u přírodních věd) se objevil tam, kde subjekt-výzkumník pracoval s objektem a zahájil na něm experiment. Bez tohoto fundamentálního metodologického základu neexistuje a nemůže existovat celá velká západní přírodní věda, která je také do značné míry produktem „odkouzlení světa“, jak řekl myslím Weber.
Svět je zbaven kouzla… V přírodě, zde, v tomto lese, v této zemi, v tomto vodojemu, ve všem, co tě obklopuje, není žádné okouzlení, není žádný Bůh. Je někde tam, daleko. Protestanti ho odnášejí do nekonečné vzdálenosti od tohoto přírodního světa.
A pokud v přírodním světě není žádný Bůh, pak s celým tímto světem můžete pracovat jako kuchař s bramborami. Nejdříve – se zvířaty, rostlinami, jak je uvedeno v Nobelovském verdiktu o Doudnaové a Charpentierovi. A pak – s člověkem. Celou dobu existuje touha překročit tuto hranici..

Největším úspěchem světového myšlení (západního, protože antické řecké myšlení je počátkem západního myšlení a konflikt tohoto antického řeckého myšlení s Římem byl ve starověku neuvěřitelně hluboký) bylo rozdělení všeho na etiku, estetiku a gnoseologii (všechno je velmi těžké!): na krásné, které nemusí být spravedlivé a pravdivé, na pravdivé, které nemusí být krásné a spravedlivé, a na spravedlivé, které  nemusí být krásné a pravdivé. Na tyto tři oblasti. Tak se zhroutil mýtus. Takto začalo myšlení. Tak vzniklo něco, co Jaspers nazývá axiálním časem, jiní nazývají počátkem skutečného vývoje lidské civilizace.
Je možné do toho zasáhovat? Můžeme neobdivovat, jak mocně se to všechno vyvinulo? Tento vývoj měl ale vždy jedno omezení. Protože ti, kdo věřili v Boha, říkali: Bůh je krásný – současně pravdivý i spravedlivý. A dělit ho nebudete.

A dokonce když na Rusi zmizela tato všeobecná víra v Boha, v ruské kultuře tato nedělitelnost zůstala. Je to požadavek na celistvost. Je to symfoničnost vývoje.
Ruská kultura, která byla součástí antiky a nástupcem starověku řeckého, nikoli římského, nikdy nezasáhla do vývoje – na rozdíl od východní kultury, která k rozvoji přistupovala vždy se steskem (zlatý věk skončil a vše se bude neustále zhoršovat). Ruská kultura je v tomto smyslu součástí západní, ale je to jiná západní kultura.

Ruská myšlenka, ať už se o ní dá říci cokoli, je myšlenkou symfonického rozvoje. Ne antihumánního a technokratického, ale symfonického. Ne nekonečné fragmentace na části, ale budování celistvosti. Toto nerušilo ruskou vědu, ruskou medicínu a už vůbec ne kulturu, dělalo ji to ale jinou. A tato jinakost vždy ukazovala, že vývoj může být dobrý. Může! Všichni ostatní říkali: „Vývoj je od démona, je to zhoršení, je to cesta do Kali-Yugy, je to noční můra.“ A Rusové říkali: „Ne. Vývoj může být jiný. Může být dobrý. Může být humanistický a symfonický. Může být vzestupný.“ A víra v to existovala uvnitř všeho: v ruské zcela vědecké medicíně, v ruské kultuře, která obdivovala Západ a vytvořila něco zcela vlastního, v ruském vědeckém myšlení. 

Ale po určitou dobu toto západní rozdělení, tato demytologizace (a bez ní by nikdy neexistovala věda, která má v tomto smyslu velký význam) ještě neukázala svůj smrtelný úsměv, svou, jak řekl Spengler, fundamentálně faustovskou kvalitu. A teď ho ukazuje každý den.

Co tato západní stařena Smrt, šklebící se pod rouškou technokratického vývoje, který popírá člověka, nechce?
Nechce, aby vedle ní existoval nějaký jiný vývoj, aby existovala tato ruská tradice a pokračovala dál – ruská tradice, ve které pokračovali jakoby ateističtí komunisté, kteří neustále snili o dobru. A v tomto smyslu – ano, vytvořili i jinou medicínu, jiné vzdělání a jinou kulturu. Ano, to je fakt.

Negativní vlastnosti západního modelu rozvoje (a nikoli modelu rozvoje obecně) jsou tedy neuvěřitelně důležitou otázkou. Velmi těžkou a neuvěřitelně důležitou. Je to zmizení zákazu dehumanizace. Vždyť nyní byla Nobelova cena udělena lidem, kteří řezají genom. Oni nebudou v člověku hledat rezervní možnosti. Nebudou spojovat výzkum člověka s úctou k životu, o které mluvil Schweitzer. Oni budou toto řezat.
A samozřejmě zde má medicína prvotní hřích. Nese v sobě nejen velké blaho, ale také prvotní hřích. V západní verzi začala s člověkem zacházet jako s objektem. Všechno rozdělila a rozkmotřila se s orientální medicínou. Primář oddělení pravého prstu (samozřejmě přeháním – víte o čem mluvím) o lidském nosu nic neví. A kdyby náhodou bolel pravý prst, protože něco není v pořádku v mozku, tak musíte jít na sousední oddělení.
Možná to není úplně tak, jak jsem právě řekl, ale není to podobné? Copak toto neustálé drobení na jednotky s neustálým prohlubováním do každé jednotky není antiintegrální, diferenciální vlastností, která obecně nevede nikam ve vztahu ke všem systémům, a která ve vztahu k člověku vyloženě nevede nikam? .. Bolí vás prst – zkoumejme prst. A co když bolí, protože vás bolí ucho? Ne, moji drazí, tak se to neděje!
Veškerá orientální medicína, která má své hříchy, je nicméně založena na této integritě. A ruská si vzala všechno nejlepší z východu i ze západu.

Nyní tedy máme co do činění se zmizením zákazu odlidštění. Člověk je věc. Vylepšujeme ho jako stroj. Rozebíráme na díly. „Hudbu jsem pitval jak mrtvolu“ (Puškin).  No, pitval jsi ji jako mrtvolu – máš mrtvolu. Proto ty jsi Salieri, a ne Mozart.
Ukázal jsem, jak přesně se takové monstrózní  negativum hromadí v rámci stávajícího života. A jak se navíc díky covidu rozjelo. Tady koneckonců jedno druhé urychluje. Covid, distanční vzdělávání, digitalizace – vše vane v tomto duchu.
Lidstvo nese proud dehumanizující technokratizace – nikoli velké techniky a vědy, která to vrátí člověku v celém rozsahu, ale drobení.
Současný život nám ukazuje stále více příkladů takového zásahu do nedotknutelnosti druhu Homo sapiens. Tento zásah je součástí zásahu do jakékoli celistvosti, jakékoli systémovosti.

Existuje podobenství o sultánovi, který byl velmi vzrušený, když tančila nádherná žena v složitě propracovaném oblečení. A on řekl: „Sundej to.“ A ona si sundala šátek, pak si sundala lehký přehoz, pak si sundala šaty, pak on zakřičel „Pokračuj!“. Sundala si spodní prádlo. Pak se podíval – byla nahá a řekl: „Sundej to.“ A stáhli jí kůži.
To není tak hloupé podobenství. A zde není řeč o východním sultánovi.

Opakuji, současný život nám ukazuje stále nové a nové příklady takového porušení nedotknutelnosti druhu Homo sapiens. Tady je další – Nobelova cena. Přitom i ti, kteří k tomu mají negativní postoj, s povzdechem říkají: „Co můžeme dělat? Budeme muset žít v této hrůze, protože to je celosvětový trend.“
Celou dobu zdůrazňuji, že v chování dnešní, krajně nedokonalé a často nejednoznačné ruské moci je pozitivním prvkem toto lidsko-morální „Ach, to není dobré!“
Ale pokud za tímto pozitivním prvkem „Ach, to není dobré!“ není možnost dalšího vývoje – to je konec! Žádné morální úvahy nic nezruší. Pokud je celá věda Fauci, pokud vše, co lze s nemocí udělat, je očkovat, pak musíme udělat nad lidstvem kříž.
A koneckonců to k tomu teď směřuje. To je kolosální chyba pozic naší současné moci. Tato modernizace – „všechny vlajky nás navštíví.“ Uděláme to jako na Západě, tam je orákulum. To vše znásobeno administrativním běsněním…
Však lidé v tom cítili něco špatného!

A když nám říkají: „No, budeme muset žít v této hrůze, je to světový trend,“ my  ani neříkáme, že žít v hrůze… Je možné žít v koncentračním táboře, můžete žít kdekoli, a neutíkat před tím. My to ani neříkáme, my říkáme: „V této hrůze nebude život.“ V tomhle nebude žádný život. Tito robotičtí vojáci se svými super vlastnostmi, tato krutá, nebojácná super stvoření s rozřezaným genomem – roztrhají své stvořitele na kusy. A pak jeden druhého. A to je jasné každému člověku, který nepropadl technokratickému hříchu.
Ale všechno to není o této zlověstné vlastnosti.

Negativní vlastnost č. 2 – je zkostnatělá povýšenost specialistů. Jde to ruku v ruce s negativní vlastností číslo 1, přičemž zkostnatělost specialistů se již mění v hloupost a pologramotnost.
Obrovské množství lidí, kteří pracují ve zdravotnictví, si osvojilo určité znalosti, které jsou z podstaty vždy při podobném osvojení značně zastaralé. Ale lidé, kteří si tyto znalosti osvojili, díky svým určitým vlastnostem, proměňují toto osvojení ve způsob sebeprosazení.
Vědec se stále chce stát kněžím. A čím je nevýznamnější, čím je vadnější, čím je zakomplexovanější, tím rychleji se chce stát nejen kněžím, ale velkým kněžím, nepopiratelným kněžím, kněžím kněžích. Lidé, kteří si na vysokých školách osvojili znalosti, které v současném světě rychle zastarávají, přeměňují tyto historicky přechodné znalosti v absolutní znalosti. Zároveň s tím tyto jakoby absolutní znalosti přetvářejí v něco, co z jejich majitelů dělá téměř kněží absolutní pravdy. Konec!
Věda bojovala s církví, aby se sama stala vadnou církví.

A protože současný systém zdravotnictví má i negativní vlastnost číslo 3 – zrůdnou závislost na své komerční bázi, jejíž hlavní součástí je farmaceutický průmysl – zkostnatělá arogance specialistů se prolíná se setrvačnou orientací na zisk, vyplývající z komerčního charakteru tohoto – ano, v tomto případě buržoazního – zdravotnictví. Který je ovšem zase dán komerčním charakterem buržoazní společnosti jako celku. A v podmínkách, kdy tato společnost také mutuje, tedy kdy je zcela zbavována všech reliktů morálky …

Znal jsem odborníky na Marxe (velmi dobré), kteří trvali na tom, že Marx nepovažoval kapitalismus za formaci. Otrokářskou společnost považoval, feudalismus považoval, ale kapitalismus ne. Kapitalismus považoval za přechodné období od (pozor!) humanizovaného feudalismu k dehumanizovanému. Domníval se, že celý tento kult zlatého telete je potřebný (podle názoru těch badatelů Marxe, o kterých mluvím), pouze k tomu, aby se od humanizovaného feudalismu, zvláště křesťanského, přešlo k dehumanizovanému. A toto bude ta pravá formace. Ve smyslu – postkapitalistická a udržitelná.

Covid je součástí tohoto odlidštění kapitalistické formace, která není formací, a která je i tímto činidlem odlidštění.
Nic nepopisuje tento proces tak jako covid. A tento proces je milionkrát hroznější než covid. Já přitom neříkám, že covid není nemoc nebo nebezpečná nemoc. Tento proces je ale milionkrát nebezpečnější. Nesmírně nebezpečný.
Pokud nejvyšším cílem nebude pozvednutí člověka, ale dosažení maximálního zisku, pak bude na zemi nakonec vybudováno absolutní peklo. Pokud ve jménu dosažení zisku polezou do člověka jako do stroje a udělají z něj stroj, tak se z něj stroj nestane. Stane se z něj démon. A zničí sebe i své tvůrce. Zajímejte se o golema, alespoň ve druhém díle „Fausta“ od Goetha.

A zdravotní péče bude podstatnou součástí tohoto pekla, ne proto, že je sama o sobě vadná. I když v ní existuje objektivizace toho, co je zakázáno objektivizovat – člověka, přeměnu člověka v objekt, se kterým pracují. Kvůli tomu se ale nestane nezbytnou součástí pekla. Stane se jí proto, že bude zapadat do všeobecné komercionalizace, pevně spojené v této nové etapě s všeobecnou dehumanizací, prováděné jakoby ve jménu komercializace… A v tomto smyslu mi vždy připadalo hrozné, když se někdy prováděla démonizace Mojžíšova kněžství, protože jsem nerozuměl ve prospěch koho?.. Zřejmě ve prospěch kněžství zlatého telete? Ale tam jsou jen orgie, krev a bezpráví. A tam právě jdeme.

V tomto pořadu chci probrat najednou tři negativa současného systému zdravotnictví. Každé z těchto negativ –  a  všechny tři dohromady – pramení z destruktivnosti celého současného makro trendu. Tím je mutující kapitalismus, mutokapitalismus.
Kapitalismus se před našima očima mění z klasicky buržoazního, jaksi spojeného s myšlenkou lidského vzestupu (copak ten nebyl u Balzaca, Dickense, Zoly, Flauberta, Kiplinga?), v něco, co absolutně nesouvisí s vzestupem člověka.

Mimochodem, fanoušci Rudyarda Kiplinga k tomu říkají:

„Doufali jsme, že začal studovat člověka – je jedno, jestli bílého muže… srovnávat s hinduisty – bez ohledu na to jak… že potom začne studovat člověka hlouběji, pak najde zdroj rozvoje západního člověka a sjednotí ho s Východem… A co udělal? Nejprve popsal západního člověka, pak začal popisovat Tommyho jako vojáka, pak začal popisovat východního muže, pak zvíře a pak stroj. Jak se mu omrzel, – říkají fanoušci Kiplinga, – tento západní člověk, že začal popisovat cokoli, jen ne jeho!„

To se ale netýká jen Kiplinga. Toto odmítnutí historie a humanismu, ke kterému dříve došlo, se nyní před našima očima mění ve svinstvo, jehož jednou z nepatrných součástí je covid. Ale protože covid hromadí špínu, je velmi zásadní.

„Lidský, příliš lidský,“ řekl Friedrich Nietzsche.

Toto všechno nelze v pořadu o covidu hodnotit abstraktně. Slíbil jsem, že se budu zabývat otázkou zásahu do druhu Homo sapiens, který pramení z úpravy genomu, o které jsem již mluvil. A zdá se mi, že nejlepší způsob, jak tuto problematiku probrat, je seznámit diváka s původním textem z knihy Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. Protože pouhé konstatování podobnosti toho, co je popsáno v tomto díle, se současností, nestačí. Takový výrok postrádá, obrazně řečeno, chuť, barvu a vůni. Tím spíš, že Huxley není zdaleka nejčtenějším autorem. A i ti, kteří to kdysi četli, si většinou pamatují (věřte mi, ověřil jsem si to), že Huxley popisuje jakousi špatnou strukturu společnosti, která nemá nic společného se současnými naléhavými problémy stávajícího společenského života.

No, nejprve se přesvědčme, že tomu tak není. Že nepopisuje jen nějakou hrůzu, popisuje něco jiného. A nelíčí něco, co nemá nic společného se současností, ale něco, co je očividně shodné se současností.

Omlouvám se divákům, kteří dobře znají Huxleyho a otevírám první stránku právě tohoto Huxleyho díla Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět, a čtu:

„Šedivá podsaditá budova, vysoká jen třicet čtyři pater. Nad hlavním vchodem je nápis „Centrální Londýnská líheň a středisko pro predestinaci“. A na průčelí motto světového státu: „Komunita – identita – stabilita.“
„Tady máme oplodňovací sál,“ řekl ředitel líhně a výchovného střediska a otevřel dveře …“
Ředitel centrální londýnské líhně CLL považoval za svou obvyklou povinnost provést nové studenty po chodbách a odděleních.
„Aby jste měli obecnou představu,“ vysvětlil účel prohlídky.  Protože obecná představa, aspoň nějaká, by samozřejmě studentům měla být poskytnuta. Aby pak dělali vše s porozuměním. Měla by se ale podávat jen v minimální dávce. Jinak ze studentů nebudou dobří a šťastní členové společnosti.“

Této společnosti – dodám ze sebe.

„Koneckonců, jak každý ví,“ píše Huxley, „chceš-li být šťastný a ctnostný, pak nezobecňuj, ale drž se úzkých detailů.“

Cítíte, jaký geniální nápad, jak současný?

„Obecná myšlenka je,“ píše Huxley, „nevyhnutelné intelektuální zlo. Ne filozofové, ale filatelisté a kutilové tvoří páteř společnosti “.
„Začneme od začátku,“ řekl ředitel.
Tady, ukázal rukama, máme inkubátory.
Ředitel popsal, jak jsou vajíčka ponořena do teplého bujonu s volně plovoucími spermiemi a jak se oplozená vajíčka vracejí do inkubátorů. A tam alfa a beta, poměrně vyspělá část budoucí mladé generace, zůstávají až do konce a gamy, delty a epsilony se během třiceti šesti hodin zpracovávají v odpovídajících laboratořích podle Bokanovského metody.

(Dnes je na místě říci: podle metody Charpentier-Dudnaové).

„Metoda Bokanovského,“ opakoval ředitel, a studenti si dělali poznámky.
„Bokanovskyzace se skládá ze sériového zastavování vývoje“, řekl ředitel. „Zarážíme normální růst a – což je dost paradoxní – vajíčko reaguje pučením.“
Reaguje pučením. Tužky byly pilné.
Bokanovského proces je jedním z hlavních nástrojů společenské stability,“ řekl ředitel.
„Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu. Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“
Hlas se mu málem zachvíval nadšením. „Teď tedy víte, jak to je. Poprvé v dějinách světa!“
Citoval heslo planety: „Komunita – identita – stabilita.“ Veliká slova. 

Pracovní linie se táhly jako nekonečné pásy. Kam se člověk podíval, ocelová pavučina galerií se ztrácela ve tmě a rozplynula se. Dělníci čile vykládali lahve (s budoucími lidmi) z pohyblivého schodiště.“
Studentům bylo řečeno, že právě viděli eskalátory vedoucí ze Síně osudu. A že jejich přítomnost umožňuje přejít „ze sféry prostého otrockého napodobování přírody“ do „mnohem fascinovanějšího světa lidské vynalézavosti“. Že tvůrci nové generace formováním embryí v různých prostředích připravují miminka na různá zaměstnání ve společnosti: některá na prestižnější, jiná na hrubou práci, ale všichni jsou šťastní.
Je to regulováno přísunem kyslíku, jehož nedostatek ovlivňuje mozek a kostru. A také lidskou inteligenci. Ale u zástupců nižších druhů, u epsilonů, lidskou inteligenci nepotřebujeme.
Embrya se tvoří při různých teplotách v souladu s předurčením. Ti, kteří musí pracovat v teple, se už v době dekantování zuřivě bojí chladu. Jsou předurčeni k tomu, aby se usadili v tropech nebo se stali horníky. Tělesný strach z chladu bude později posílen tréninkem mozku.

„Zvykáme jejich těla, aby prospívala v teple. A naši kolegové v horních patrech jim vštěpují lásku k teplu do jejich vědomí. A toto <…> je celé tajemství štěstí a ctnosti. Miluj to, co je ti předurčeno. Veškerá výchova těla a mozku je přesně zaměřena na to, aby vzdělávaným vštípila lásku k jejich nevyhnutelnému společenskému údělu.„

A tady vyrábíme injekce. Zavádíme různé vakcíny – proti břišnímu tyfu, spavé nemoci,...“ covidu – dodávám já. Vše ostatní cituji.
„Očkování dělníků určených pro tropy začíná na stopadesátém metru,“  <…> „Embrya mají ještě žábry. Imunizujeme tedy rybu proti nemocem budoucího člověka.„
Poté studenti jdou do vzdělávací haly. Zde ředitel začíná opět mluvit.
„Před dávnými lety, když ještě Ford Pán putoval po zemi (pozn. povšimněte si, on nežvaní o komunistech. Pán – jak se jmenuje? – Ford! – , žil malý chlapec jménem Ruben Rabinovič. Rubenovi rodiče…“
„Co jsou rodiče?“ ptal se ředitel.
Nastalo stísněné mlčení. Někteří chlapci zrudli. Nenaučili se ještě provádět důležité, ale často velmi tenké rozlišení mezi nepřístojnostmi a přísnou vědeckou terminologií. Konečně si jeden dodal odvahy a zvedl ruku.
„Lidské bytosti bývaly…,“ zaváhal a krev se mu nahrnula do tváří. „No… živorodé.“
„Velmi správně,“ přikývl ředitel souhlasně.
„A když se děti dekantovaly…“
„Narodily,“ opravil ředitel. 
„Tak se stali rodiči – nemyslím ovšem děti, myslím ty druhé.“ Ubohý hoch byl celý zmaten. 
„Krátce řečeno,“ shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka.“ 

Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka,“ opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek.
„Já vím,“ poznamenal vážné, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností.“ Vrátil se znova k malému Rubenovi.

Kniha Konec civilizace

Huxley publikoval tuto práci v roce 1932. Jednoduše si zapamatoval to, o čem diskutovali příslušníci jeho rodiny, významní vědci, kteří si mysleli, že svět by měl být organizován tímto způsobem. Myslíte si, že je jich teď málo?
Uplynulo necelé století. A co? Budeme stále tvrdit, že Huxley nevyslovil určitý vědecky podložený projekt, který se postupně realizuje, ale svévolně fantazíruje?

Takže negativem číslo 1, zabudovaným do systému moderního zdravotnictví a života vůbec, je oddanost určité úzké skupiny antihumanistů (velmi houževnatých, inteligentních a vzdělaných grázlů, kteří radikálně ovlivňují vědecké, průmyslové a jiné trendy, jde o celosvětový trend), tomu, co lze nazvat modelem Huxleyho. Je to model odlidštění.
Ale přeci jen ne všichni představitelé stávajícího zdravotnictví a příbuzných oblastí jsou takoví grázlové. Obrovské množství lidí se prostě pohybuje v trendu a věří, že dělají dobrý skutek. A pro ně tento trend vůbec není tím, co popsal Huxley. Pro ně je tento trend o uvádění toho, co je naučili, do praxe.
Ničemové budou píchat určité vakcíny, aby dehumanizovali svět podle Huxleyho. A mnozí jiní je budou píchat buď proto, že jsou přesvědčeni o spáse nebo proto, že jim to bylo řečeno. Nebo proto, že to je byznys.
Setrvačná povýšenost, prodchnutá přesvědčením, že přinášíte lidem dobro, je jakýmsi přídavkem k zásahu do lidstva. A to jsou dva naprosto nepodobné jevy, propojené správným způsobem.

Věda nemůže jinak než sdílet jí získané poznatky s člověkem, který s vědou nemá nic společného. A ona nemůže v moderní společnosti sjednotit u lidí vzdálených vědě právě tyto znalosti s tím, co oni vyvolávají v mozku vědce. Protože vědec, je-li skutečným vědcem, a ne darebák (právě o tom mluví Mozart: „Genius a darebák jsou dvě neslučitelné věci“), je vždy připraven revidovat znalosti, radikálně je rozvíjet, je připraven na to, že tyto poznatky budou v novém kole rozvoje vědy vyvráceny nebo podstatně doplněny.
Člověk, který má znalosti využívat, ale ne je rozvíjet, by měl se získanými znalostmi zacházet úplně jinak. Musí je přijmout jako jistotu a odtud (jestli je tento člověk podlomený – a současná civilizace  právě takové produkuje) – je jeden krok k povýšenosti: říkají, já vím, co je co, a ten, kdo neví, je divoch.

„Kdo neskáče, je Moskal (hanlivě Moskvan)“ … Kdo neví, je divoch …

Hrdina Dürrenmattovy hry Fyzikové, který přijal jméno Newton v blázinci, mluví s inspektorem, který se snaží pochopit, proč  Newton zabil zdravotní sestru. Newton se ptá inspektora, který se jmenuje Richard: 

„Co se stane, když otočíš spínačem u dveří?„
Richard odpovídá: „Rozsvítí se světlo .“
Newton se ptá: „Zapněte elektrický proud. Rozumíte, Richarde, něčemu o elektřině?“
Richard odpovídá: „Nejsem fyzik.“
Newton: „Taky tomu moc nerozumím. Vytvářím teorii elektřiny na základě pozorování přírody. Prezentuji tuto teorii v jazyce matematiky a získávám vzorce. Pak přicházejí technici. Potřebují pouze vzorce. Zacházejí s elektřinou jako pasák s prostitutkou, využívají ji. Vyrábějí stroje. Ale stroje mohou fungovat pouze tehdy, když jsou nezávislé na vědě, která je zplodila. Proto dnes může každý osel rozsvítit žárovku nebo odpálit atomovou bombu. A Vy se chystáte mě za to zatknout, Richarde? Proč tedy chcete rozsvěcet a zhasínat světlo, když nerozumíte ničemu o elektřině? To vy jste zločinec, Richarde.“

Zde je řeč o tragédii současné civilizace. Té, která nastoupila cestu odlidštění a absolutizace technokratického vývoje, cestu, kterou ruská civilizace, která vždy tvrdila, že vývoj má být symfonický, celistvý, vzestupný a tak dále, nepřijímala.
Hrdina Dürrenmattovy hry právem trvá na tom, že jakási nebezpečná lehkovážnost jednou povede k úplnému zhroucení lidské civilizace, která se vydala touto cestou odlidštění, absolutizace technokratického momentu, takové diferencovaně kruhové hlouposti.

Lehkomyslnost vyplývá z podstaty současné civilizace, která jde cestou odlidštění a absolutizace technokratického momentu. Vyplývá to ze strašlivé propasti mezi myšlením skutečného vědce, neustále připraveného vyvrátit jakékoli své základy a povýšeností polonegramotného uživatele.  On se něco naučil! A chová se k sobě, kdo se naučil, s neskonalým respektem. A k těm, kteří se nenaučili – s ignorací nebo pohrdáním.

Vystudoval jsem s vyznamenáním Geofyzikální fakultu Moskevského geologického ústavu. V pátém ročníku jsem už napsal disertační práci o tzv. nesprávně postavených úkolech. Ale jeden z tehdejších komsomolských činitelů, který se v budoucnu stal progresivně smýšlejícím protisovětským novinářem a novinovým magnátem, proti mně napsal formální udání (četl jsem ho – s razítkem, vlastní přezdívkou a tak dále). Byl jsem obviněn ze čtení a zabývání se nelegální literaturou. Šlo o  Avtorchanovovu knihu „Technologie moci“, kterou jsem rozebíral, když jsem dokazoval nespravedlivost Avtorchanovovy antisovětské koncepce.
Poté jsem již nemohl být přijat na prezenční aspiranturu, ale někdo přijat být musel. A přijat byl hodný, veselý, smělý kluk, můj tehdejší kamarád, se kterým jsem chodil na túry a který ničemu z těch velmi nesprávně nastavených úkolů nerozuměl. Byl celkově okouzlující, byl dobrý turista a průměrně brnkal na kytaru nejrůznější výletní písničky. A jeho úsměv byl veselý a byl takový statný, krásně nosil koženou bundu. Všechno bylo jak má. Toho kluka si zavolali a řekli mu, že na aspiranturu bude zapsán místo mě, a já jsem mu to nezazlíval, měl jsem radost za něj. Šli jsme do studentské jídelny a já jsem se ho zeptal: „Jaké je tvoje téma pro aspiranturu?“ Ten kluk mi odpověděl s nepopsatelnou důležitostí, která v něm vyvstala během doby, kdy procházel z děkanátu do jídelny: „No, jak ti to mám vysvětlit, Serjožo… To je taková důležitá věc – nesprávně nastavené úkoly. To asi nepochopíš.“
Pak ten kluk vyletěl z aspirantury jako zátka z láhve. Ale o to nejde. Najednou jsem si uvědomil, jak lehce získá povýšenost povrchně civilizovaný člověk, zakomplexovaný, který najednou zjistí, že k této povýšenosti má nějaký důvod: je mu udělen status – už ho vzali na aspiranturu!
Pak jsem absolvoval aspiranturu na Institutu oceánologie, obhájil… To není důležité, o to nejde. Tomuto klukovi stačilo vyšplhat na malý stupínek, aby se začal takhle chovat. Kolik komplexů měl uvnitř! A to není jen příklad jednotlivého kluka. To je stav naší elity – „od hadrů k bohatství“.

Současný člověk, vzdálený od imunologie, biofyziky, genetiky a dalších relativně nedávných, rychle se rozvíjejících směrů lidského myšlení, samozřejmě tyto směry nemůže sledovat. Ale takový člověk, pokud je u něho kombinace smělosti a povrchnosti, velmi rychle získá povýšenost.

A když ve službě musí řešit ty nejakutnější medicínské problémy, přičemž na jeho rozhodnutích závisí osud lidí, chová se hůř než ten Zakrevský, o němž jsme mluvil, když jsem vyprávěl o boji s cholerou před téměř dvěma stoletími. Operuje se svou domýšlivostí a vydává to za skutečnou kompetenci. Zatímco skutečnou kompetenci on prostě nemůže mít. A čím méně rozumí tomu, co se děje, tím houževnatěji se chopí záchranného kruhu částečného, ​​nehlubokého, zaostalého chápání toho, čemu by měl skutečně rozumět.
V době Zakrevského všechny tyto disciplíny neexistovaly. A nebyly žádné vakcíny. A teď tohle všechno je. „My přece víme, že jednat máme tak, tak i tak. A protože to víme – do pozoru! Pochodem v chod! Vpřed!“

Co když ale v samém popředí moderního lidského poznání vzniklo něco, co je v určitých případech s touto vakcinační povýšeností absolutně neslučitelné? Co když už to vzniklo? Co když to vyplývá z celé podstaty moderní imunologie? Co když o tom vědí akademici, kteří odvrátí zrak, když se jim o tom řekne? A co když to všechno je dokázaná znalost, celosvětová?
Na tohle by se dalo aspoň zeptat. Ale takový člověk, o kterém mluvím, se nebude zajímat. On už dávno, kdy se teprve stal politikem, zcela vykořenil možnost pochybovat, rozpracovávat, rozvíjet kompetence, projevovat úctu k obeznámenosti někoho jiného a hlavně zažívat morální problémy kvůli tomu, že bude přijímat rozhodnutí v podmínkách, kdy, jak se říká, není v obraze.
A místo toho, aby zjistil nedostatky ve svých znalostech, styděl se a ráno začal hlodat jemu cizí žulu vědy… Místo toho, aby se radil s těmi, jejichž mozek je uspořádán jinak, vybavuje si nějaké základy, bere tyto základy za poslední slovo, nazývá všechny, kdo to neakceptují, disidenty, antivakcery a tak podobně.

V důsledku toho, že se objevuje tato povýšenecká polotma, která se sama sobě zdá osvícená, zářivá, v určitých případech je možné všechno, včetně smrti národa.

V předchozí fázi vývoje lidstva bylo zjištěno, že organismus, který nemoc překoná, si vytváří určité protilátky, které nemoc doslova požírají. Na tu dobu to byl velký objev. Na jeho základě byly vynalezeny vakcíny, tedy léky podobné jedům, které již v dávnějších dobách lékaři doporučovali konzumovat v malých množstvích jak pro zvykání si na jedy, tak pro mobilizaci organismu k tomu, čemu se říká vzdorování otravě. Tělo, které si postupně zvyká na větší dávky, je mobilizováno stále více. Obecně platí, že při užívání malých dávek dochází k užitečnému otřesu a ne k destrukci organizmu, ke které by došlo při užívání velké dávky téhož.
Medicína byla na takových věcech založena od dávných dob. Právě toto dalo vzniknout starověké i moderní homeopatii a mnohému dalšímu. Ale teprve na konci 19. století se tento princip začal uplatňovat k léčbě nejnebezpečnějších nemocí vytvořením vakcín, což jsou v podstatě stejné malé dávky jedu zvaného „infekční nemoc“.

Člověk přijme tuto malou dávku, organismus se zmobilizuje, naučí se, jak je třeba bojovat s jedem zvaným „infekce“. Tak se uvažovalo. A jelikož je dávka malá, nezemře ani nezkolabuje na základě působení této infekce. Učí se bojovat, tedy vytvářet protilátky. A když už je to naučený na malých dávkách, při přijetí velkých dávek, například při kontaktu s člověkem, který má určitou infekční chorobu, zafunguje mnohem rychleji a s jinou dovedností a překoná nebezpečí. Tedy produkuje protilátky.
To byl velký objev. Dal vzniknout řadě vědeckých směrů, obrovskému množství život zachraňujících léků a obřímu odvětví farmakologie. Tedy průmyslu, který vyrábí, řídí se tímto principem a prodává tyto léky za biliony dolarů.
Čas od času došlo k nějakým incidentům, ale nevěnovala se jim pozornost. A teprve za posledních 30 let (vlastně 50 let, ale víc ne – opravuji se) dostali vědci nezvratný důkaz, že život zachraňující protilátky získané očkováním nejsou vždy život zachraňující. Že zákonitě v určitých případech posilují, nikoli oslabují průběh nemoci. Nebo vyvolávají novou nemoc. Přitom v těchto případech mohou protilátky učinit onemocnění akutnějším a navíc mohou onemocnění modifikovat, učinit jej kvalitativně nebezpečnějším.
Tyto informace získali skuteční vědci pracující v předních liniích vědy. Tito vědci, včetně amerických, když získávali tyto informace, současně vyvíjeli nové vakcíny a učili mladé lidi je vytvářet. A pak se tito mladí lidé stali laureáty Nobelovy ceny. A pak řekli, že udělali chyby a opravili tyto chyby… O něco později se pokusím tohle všechno probrat podrobněji, aniž bych při tom zabředl do takové vědy, která  by jistě vytvořila propast mezi znalostmi uživatele a znalostmi specialisty.

A teď si jen položím zcela konkrétní otázku: co když, když tohle všechno existuje (a ono to existuje, a ne ve fantaziích, a ne u marginální, ale u nejvyšší lékařské elity), použití vakcín nezachrání lidi před covidem, ale tento covid buď prohloubí nebo dokonce změní v něco horšího?
Neříkám, že to tak je. Věnuji prostě pozornost tomu, že se tak dělo. Výrobci určitých vakcín (například proti dětské obrně) mezi sebou bojovali. Hodně mluvili o nebezpečí konkurenční vakcíny. A lidé poslouchali. A říkali to vědci… To, co se dělo, má jistý vědecký základ, který nemá nic společného s covidovým disidentstvím nebo očkovacím disidentstvím, s absolutním strachem z očkování jako takového, s antivakcinační divokostí.

To, co se dělo, je základem vědeckého myšlení. Říká se tomu „ experiment, který přinesl neočekávaný výsledek“. Nové vědecké objevy vznikají, když se takové experimentální „dění“ spojí se skutečností, že vědci získali zcela nové znalosti a možnosti – takové znalosti a možnosti, které do značné míry zproblematizovaly všechny dosavadní poznatky. Tak se vyvíjí lidské myšlení obecně, takto se vyvíjí věda.

To ale divoch, který se mírně zabývá vědou – jako civilizovaný uživatel, nechápe. V lepším případě si takový specifický divoch, mnohem nebezpečnější než přírodní divoch, vzpomene, že mu někdo ve škole řekl něco o protilátkách. A že toto je konečná pravda: pokud si vytvoříte protilátky, neonemocníte. Nebo si možná – a to je ten nejhorší případ – takový civilizovaný divoch ani nic nepamatuje. Jednoduše řekne, že „oni vědí lépe“, že „to dělají všichni“, že to jsou vědci, proto „Pozor!“. A jejich jménem budu přikazovat vám.

Něco podobného pronesla Lipočka, hrdinka Ostrovského hry, o svém snoubenci: „Ví se, že je to ušlechtilý muž a chová se delikátně. V jejich kruhu to tak dělají vždy.“

A opravdu si někdo myslí, že Trump nemůže říct totéž o Faucim, Redfieldovi, Burkeovi a dalších? Že jsou to lidé ušlechtilí, vzdělaní a delikátní myslitelé. Plně, a také se to říká! A my říkáme to samé. S tím rozdílem, že v určitých kruzích všechny tyhle Fauci, Redfieldy a další uctíváme ještě víc než na Západě, mnohem víc. A mnohem víc nadšeně a hloupěji.
A pokud se ti západní pánové orientují sami na sebe a své pány, tak u nás jsou ti, kdo jsou u moci, orientováni na tyto pány, kteří se orientují na někoho. Tam (na Západě) se všichni tito vědci orientují na „pharma“ a „deep state“ a na speciální vrstvy elity, kdežto u nás se orientují na tyto vědce.
Jak naši mocní, tak jejich západní protějšky jsou ve skutečnosti běžní uživatelé. Navíc takoví uživatelé, kteří nikdy nebudou namáhat své mozky, aby pochopili, co se děje v přední linii vědy. Naopak, včerejší objevy, které jim předali na nějakých velmi krátkých lekcích, budou považovat za poslední slovo moderní vědy, nebo přesněji řečeno za její věčné slovo. A sebe – za spřízněné lidi s tímto slovem, tedy za vyvolené. A když vyvolení, pak i vůdci, velitelé, kteří vládnou „nelidem“, kteří nic nechápou.

Takový uživatel se dá od očkování snadno odradit tím, že mu vnuknete něco konspiračního. Prý že dělají hlouposti, podvádějí, chystají zlo, klamou. To bude přijato. A protože je to částečně pravda, vzniká falešná alternativa mezi jakoby kultivovanými moderními lidmi, kteří údajně vědí, co jsou věčné pravdy, lidmi údajně zapsanými v civilizaci a mezi divochy, kteří sami sebe ohrožují a všem okolo extrémně škodí tím, že šíří infekci.
Jakmile se taková alternativa objeví (a na ní mnozí z pochopitelných důvodů pracují), situace uvázne na mrtvém bodě. Vlády různých zemí světa (například Německa) prohlásí, že jejich moudrému jednání založenému na spoluúčasti na darech civilizace brání kdo? – divoši. A navíc nebezpeční divoši, nějací nacisté, další destruktivní živly. Takové destruktivní živly na základě své divokosti odmítají vše, co lidstvo vytvořilo, aby zachránilo lidi před smrtelnými nemocemi. A to vědí všichni ne divocí lidé, kteří vědí o jednoznačné prospěšnosti vakcín, stejně jako o prospěšnosti  karantény a dalších věcí… (Puškin, jehož výrok o choleře a karanténách jsem citoval v minulém pořadu, byl jedním z nejvzdělanějších lidí své doby. Nejen geniálním, ale také vzdělaným.)

Nu,  a jak si počít s názory divochů a ničivých živlů? Tento názor je třeba odmítnout ve jménu spásy lidstva! Přičemž cesta spásy je zřejmá, existují věčné pravdy: karanténa, vakcína a tak dále. No, a ti, kteří tuto metodu znají, budou zachraňovat lidstvo a budou plivat na divoký odpor necivilizovaných vrstev obyvatelstva.
Oni vidí trend, rozumí tomu, jak jednat ve správný čas na správném místě, a budou to využívat, aby zachránili ubohé, trpící a nedostatečně vzdělané před divochy. Záchrana před těmito divochy bude uskutečňována za pomoci policie a armády. A kdykoli násilí, informační represe a vše ostatní – to vše bude aplikováno „pro větší slávu vakcíny“ (jezuité říkali: „Pro větší slávu Boží,“ Huxley říká: „Pro větší slávu Forda Pána“).

A jak nepoužít násilí, když víš, co je dobro a oni ti brání toto dobro lidem dávat?

A jelikož takoví jakoby civilizovaní lidé považují za své odpůrce ty, kteří jsou již závislí na polodivokých konspiračních teoriích, tak mají čisté svědomí. Nepotřebují patřit mezi padouchy, kteří mají zlé úmysly s lidstvem. Jen potřebují v dostatečné dávce zhltnout onu inertní pseudointelektuální povýšenost, jejíž nositelé v některých případech vědí, že Bůh nesedí na obláčku, protože tam létá letadlo nebo že vakcína vždy zachrání před vším.
Vzhledem k tomu, že na druhé straně jsou skutečně občas docela divní lidé, nebudou se chtít ani umírněně informovaní normální občané, kteří tuší, že na tom, co se děje, je něco špatného, ​​spojovat s divnými lidmi, kteří skutečně nesou nálož něčeho zjevně pochybného.

Nedávno jsem se objevil v televizním pořadu. Říkají mi: „Jste covidový disident. Jste jak tihle a tihle.“ Říkám: „Proč jsem covidový disident? Domnívám se, že covid je nebezpečná nemoc, která je neúměrně nafouklá a boj proti ní se změnil ve vytváření svinstva, které je čistší než covid. Ale covid je nebezpečná nemoc, opakuji, zcela specifická. Není to žádný strašlivý zabiják, ani banální chřipka. Je to záludná věc.“

Tady ale nejde jen o mě. Jde o neustálé používání stejné manipulativní techniky.

V Německu se obrovské množství lidí postavilo proti neadekvátní reakci na výzvu covidu. Ano, byli tam různí lidé. Ale ukázali šílence a řekli: „Chcete, aby takoví divoši triumfovali? Chcete se ztotožnit s tímto covidovým disidentem?“
A pak – další. „Chcete se ztotožnit s tímto antiglobalismem? Tedy s bojem proti rozvoji obecně? Chcete se ztotožnit s těmito bojovníky proti geneticky modifikovaným produktům, s těmito radikálními ekology?
A mám přirozenou otázku: kdo spojuje zcela legitimní protesty s tímto kontingentem? A nedělá se to proto, aby se později řeklo, že se s tímto kontingentem nelze sjednotit?
Vždyť se to neděje spontánně. Nebo ne jen spontánně. Je to částečně manipulativní proces vytvořený člověkem.

Najednou se objevují velmi neadekvátní bojovníci proti skutečným technokratickým hrůzám, které ohrožují existenci lidstva.

Nejprve si pomyslíte: „To je špatné, to jsou prostě divoši. Ale co dělat? Koneckonců nějak bojují.“ A pak zjistíte, že to nejsou jen divoši. Že to jsou také divoši, kterým vládnou tvůrci technokratických hororů. Ale to se ve skutečnosti odhaluje znovu a znovu, v různých situacích. Když třeba najednou vidíte Anpilova vedle Kasparova a Sobčaka na Bolotném náměstí. Nebo vedle Šamila Basajeva.
„Jsme pro ukončení šíleného masakru a pro stažení ruských jednotek z území Čečenska – řekl Anpilov. – Přestaňte se schovávat za slova o boji proti mezinárodnímu terorismu, jak to dělá světový lupič USA. Ať se Čečenci sebeurčují. Chtějí se odtrhnout od Ruska – вольному воля – svobodnému jeho vůle.“
A pak zjistíš, že nejhorlivější bojovníci za ruský svět se zcela zjevným způsobem vzdávají právě tohoto ruského světa. Přitom si nafukují tváře, a stále tvrdí, že o něj bojují.
Přál bych si, aby si divák pořadů věnovaných covidu, stejně jako divák mých ostatních pořadů, uvědomil rozsah této zdánlivě jednoduché manipulativní okolnosti a míru její zhoubnosti.

Původní text je pokrácen ( Kurgiňan rozebírá rozpory mezi Marxem a Bakuninem )

Chtěl bych, aby divák v této sérii pořadů věnovaných covidu pochopil něco nejen o covidu, ale i o něčem jiném. Aby pochopil, že existují čtyři síly. Čtyři, ne jedna nebo dvě.

První silou je skutečné divošství, dokonce i s prvky jakýchsi soukromých prozření. Ať je jakkoli důležité, zda je dané  divošství  spontánní nebo manipulativní, ještě důležitější je, že je to právě divošství. Odsouzené díky tomu k nevyhnutelné porážce.

Druhou silou je ustrnulá a povýšenecká pseudopokrokovost, jednající jménem pokrokovosti a snažící se monopolizovat pokrokovost.

Třetí silou je skutečně vysoce intelektuální ohavnost, která sní o zotročení lidstva pomocí objevů, které učinili lidé, kteří jsou svou podstatou a morálním obsahem zcela srovnatelní s doktorem Mengelem.

Čtvrtou silou je skutečná pokrokovost, která ještě není zcela rozdrcena a zcela zkorumpována představiteli pseudopokrokovosti nebo těmi, kdo sní o zotročení lidstva.

A rád bych, aby taková obecná představa o tom, co se děje, nebyla oddělena od nejpalčivějších problémů naší doby. Jako je covid, transformační události, geneticky modifikované lidstvo a ty vakcíny, o kterých začnu brzy mluvit. A také o dalších věcech.
Ano, na pořadu dne je otázka technokratické invaze v lidství jako takového. A velmi často se říká, že k tomu neexistují žádné alternativy. I když je ve skutečnosti naprosto jasné, že taková bezalternativnost vznikla na troskách komunismu. A vytvořena byla proto, aby tento komunismus nebyl vzkříšen.

Technokratická transhumanistická ohavnost, která se samozřejmě nerozvíjí tak rychle, jak by si její tvůrci přáli, ale ani tak pomalu, jak se těm, kdo ji odhánějí, zdá, byla vytvořena jako alternativa ke komunismu. A je založena na tom, že člověk nemá esenci. A proto vše, co má, může nebo by mělo být napadeno.
Covid a další zla jsou důležité konkrétnosti používané k urychlení světového pohybu po katastrofální transhumanistické trajektorii. Znamená to ale, že se svět bude pohybovat po této trajektorii, zapomene na člověka a na lidství a na podstatu a nakonec se usadí v nějaké modifikaci huxleyánství? Samozřejmě že ne.

Ano, pro začátek bude spuštěn destruktivní transhumanistický model se všemi těmi úpravami genů, šlechtěním obslužných lidí a dalšími ohavnostmi, výstižně popsanými v díle Aldouse Huxleyho „Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět“, kterým se nedávno znovu začali zabývat ti, kteří cítí hanebnost v tom, co se děje.
Ale ani ta menšina, která říká, že se zlé síly snaží lidstvu vnutit Huxleyho antiutopii, se ve své podstatné části nechce začíst do Huxleyho díla, na které se odvolává. A snaží se jednoduše dát rovnítko mezi tím, co je v tomto díle popsáno, a absolutní ohavností, které se v literatuře říká antiutopie.
Pečlivé čtení tohoto díla a také seznámení s rodinou Huxleyových naznačuje, že „Brave New World“ není antiutopie.
Antiutopie byla u Orwella, který nenáviděl komunismus a napsal populární karikaturu komunismu.

A Huxley za prvé nenáviděl kapitalismus. Jak se jmenuje bůh, ke kterému se modlí obyvatelé tohoto nového světa v jeho díle „Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět“? Říkají mu Karl Marx? Nebo Vladimír Lenin? Ne. Tento bůh se jmenuje Henry Ford.

Za druhé, Huxley se do značné míry kochal svojí jakoby antiutopií. V žádném případě ji nekreslil jen černými barvami. Orwell to udělal, ale Huxley ne.

Za třetí, v rámci Huxleyho modelu, který byl z nějakého důvodu nazván antiutopií, není jen několik druhů lidí, kteří jsou povoláni vykonávat různé práce a být spokojeni, ať už jde o jakoukoli práci. Jsou tam také divoši, kteří odmítli takovou výrobu různých lidí, žijí v rezervaci a pokračují v rození dětí zplozených v rámci obvyklých sňatků. I tam jsou nějací super-alfové, tedy supervyspělí obyvatelé těch ostrovů, těch důstojných míst, kam jsou posíláni zejména vyspělí chytří lidé, kteří nechtějí uznat bezchybným vytvořený svět pseudolidí ze zkumavky, a kteří se nechtějí vzdát Shakespeara, Goetha, Aischyla, Homéra, Beethovena, Leonarda da Vinciho atd.

A co se začne na té straně likvidace, je samostatná otázka. Rebelští hrdinové utíkají do jakési džungle, kde se objevují zachovalé zbytky lidstva, které naplno neokusilo jadernou válku a zachránilo se na Novém Zélandu.

Transhumanismus má v sobě i vlastního hrobaře. Jsou to vyvrhelové, které však vytváří kvůli technickým chybám, a obyvatelé rezervací, ale hlavně – super-alfové, kteří svými schopnostmi převyšují obyčejné zástupce nejvíce intelektualizovaného druhu alfa, a díky těmto přednostem se nechávají navnadit majestátem předchozí kultury se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Krátce, buď komunismus se svou nekonečnou láskou k lidské podstatě a lidským rezervním možnostem, nebo nejprve transhumanismus, pak přerušení vlákna, pak likvidační satanismus. No, existuje také možnost skoncovat s lidstvem ještě než nastane toto „buď“ a „nebo“, a to pomocí zvláště ničivých biologických zbraní nebo pomocí přímého technického pokroku, jaderného.

Ale komunismus je možný jen za podmínek, kdy cílem nebude zisk, ani pohodlí ani klid, ale věčný boj, tedy intenzivní vzestup člověka. Lídři pozdní sovětské éry se vzdali zisku, ale nevzdali se ani pohodlí, ani klidu. A zničili svůj podlomený komunismus. A skutečný komunismus lze vybudovat pouze na základě zapojení lidí do toho, co je skutečná účast na lidském bezmezném hledání pravdy, na lidské snaze překonat současné chápání všeho na světě, na lidské usilovné účasti na všem, což metafyzika nazývá zapálením. A to bezvýhradně zahrnuje touhu sami něco posunout vpřed a touhu vědět, co přesně a jak přesně se posouvá vpřed, zrušit něco, co se včera zdálo bezpodmínečné, a vytvořit něco nového, co bude také později v určitém smyslu zrušeno.

A protože se v tomto cyklu programů nechci odtrhnout od základního konkrétního tématu covidu, navrhuji prodiskutovat toto „nové“ ve vztahu ke covidu. Tím spíš, že právě covid je katalyzátorem hanebné pseudonovoty. Navíc mluvíme o různých způsobech jejího urychlení. Jedním z nich je ten, kterému chci věnovat díly v rámci velké série  – je to zvláštní očkovací extáze světové byrokracie, poháněná nezměrnými zisky farmaceutického byznysu.

Před našima očima se tato extáze stává zákonodárcem určité zvláštní módy. A každý, kdo do této extáze neupadne, má nařízeno – a to je metodologicky ještě důležitější než extáze samotná – zařadit se do řad divochů, kteří popírají výdobytky moderní civilizace.
Rád bych ještě jednou zdůraznil, že takovéto podivočování nepřítele je obecný polit-technologický a dokonce filozoficko-metodologický prostředek určený k zajištění monopolu sil používajících tuto metodu.
Ale rád bych o tomto prostředku diskutoval nikoli izolovaně od specifik, ale na jejich základě. Už jsem to udělal, když jsem diskutoval o úpravách genomu. A teď chci udělat totéž a probírat to, co visí nad lidstvem – vyhlídka na téměř násilné, nehorázně zjednodušené očkování. To, co je za touto vyhlídkou, se nelze zabývat, aniž bychom alespoň stručně probrali obecný problém imunity, kvůli jejíž podpoře je právě toto očkování lidem vnucováno.

Co je tedy imunita, kterou je nutné ovlivnit právě pomocí vakcín, aby se člověk zachránil jak před strašlivým covidem, tak i před ještě strašlivějšími neštěstími?

Zopakuji to ještě jednou. Pokud se s tím nevypořádáme, velmi rychle se rozdělíme na zastánce a odpůrce vakcín, fandy jednotlivých vakcín, kteří jiné vakcíny zcela odmítají. A pak boj proti očkování nedostane žádný obsah. Tento obsah nahradí výkřiky, které budou tím hysteričtější, čím méně obsahu. Proto boj o obsah, pouze a jen ten, určí osud XXI. století, náš osud, osud našich dětí a vnoučat a celý směr historického procesu. Nebo zrušení historie, tedy smrt.

Samozřejmě, křičet je jednodušší než namáhat mozkové závity. Ale už jsme nejednou viděli, k čemu tyto výkřiky vedou, ať už se dotýkají čehokoli. Všechno na první pohled vypadá strašně efektně. Ale je to efektnost rychle praskajících bublin. A kdo chce dosáhnout jiného výsledku, musí se naučit namáhat mozkové závity, i když se to týká problematiky, která je jim hluboce cizí.

Věřte, že mám v životě cokoliv jiného na práci, než studium imunologických, molekulárně biologických a všech dalších otázek, které mi vždy zůstanou částečně cizí. Ale pokud se najednou ukázalo, že tato problematika je úzce spjata s osudy lidstva a také s konkrétními osudy lidí, které řídím, jak pak mohu odmítnout tomu porozumět, když já sám potřebuji udělat určitá rozhodnutí a nějak ovlivnit obsáhlost toho dialogu o otázce covidu, který je v tuto chvíli zcela prázdný, a tudíž nehorázně destruktivní?

Pokud si navíc v 21. století nedokážeme poradit s nejsložitějšími obsahy, aniž bychom byli specialisté (kteří jsou navíc vždy úzkými specialisty – tedy nemohou nám poskytnout přímou pomoc), pak moc úzké kasty těch, kteří jsou schopni se v tom orientovat, bude neomezená. A jsem hluboce přesvědčen, že tato moc nebude uplatňována se starostí o světlou budoucnost lidstva.

Očkování je prostředek k mobilizaci imunity. A co je imunita?